Černej hastrman

Měl krásné oči, tmavé vlasy... Když mezi nás poprvé přišel, pomyslel jsem si: hochu, ty přitahuješ obojí pohlaví. Nakládali jsme kluzáky na auta a on se hned zajímal, zda může jet s námi. Byl proti nám až moc pěkně oblečený. To tě chci vidět, jak budeš vypadat, až se párkrát vyválíš v blátě, blesklo mi hlavou. Bylo totiž po dešti a tréninkové plochy byly čerstvě zorány. Ale budiž. Vyrazil s námi.

                         Z krásného hocha se mi brzy stal společník, se kterým jsem rád jezdil, protože jsme si vždycky měli co říct, od létání přes děvčata až po rodinu, politiku, muziku a práci. Častokrát se mi přiznal, že nemůže létat s náčelníkem, protože si připadá jako ve škole, když byl vyvolaný a třásla se mu trémou kolena. Snažil jsem se mu jeho představy zvrátit, protože jsem Láďu velmi dobře znal a jeho kritičnost, někdy i pro mě až k vzteku, byla ponaučením, což u tohoto druhu sportu a u létání vůbec platí dvojnásob. Pochvala bez výkonu nemá cenu a za chyby se draze platí. A éro není motorka nebo auto, to nemůžeš ve 100 metrech zastavit, sednout si na patník, odpočinout si a pak dál. Ztráta sil ve výšce se rovná sebevraždě.

         S Jirkou jsem toho hodně prožil. Aby nám bylo spolu veselo, vymýšleli jsme si různé kousky, které někdy vznikaly spontánně, jindy měly režii takřka divadelní. Brali jsme stopařky a s oblibou je přesvědčovali, aby jely jinam, třeba s námi. Jirkova příjemná vizáž občas slavila úspěch. Pak nastával problém, co s ní nebo s nimi.  Tak se nám jednou cestou na Liberec podařilo sebrat u silnice slibně vyhlížející dívčinu a vcelku hned se nám ji podařilo zblbnout, že místo k babičce do Jičína směřovala s námi pod Ještěd. Jednu chvíli jsme na to byli dokonce hrdi, ale tumáš čerte kropáč, ona se najednou zasekla a že do Jičína nejede, čert prý vem babičku. Vemte mě, kluci, s sebou domů.

         Odvezli jsme ji až na křižovatku, kde jsme ji ráno nabrali.

         " To mě tady chcete vyložit?" ptala se, když jsem zastavil. Říkám jí slušně a rozvážně (ta povinnost byla jaksi většinou na mně): "Já jsem ženatý, Jirka taky, tak co s námi?"

         "Tak já tedy jdu, vy srabové". A vylezla z auta. Ještě nebyly zavřené dveře a já už šlápl na plyn. Ve zpětném zrcátku jsem ještě zahlédl, jak si přehodila sukni přes hlavu, stáhla kalhotky a zablýskala za námi zadečkem. Víte, co mi můžete...

         Ráno mi Jirka volal do práce: "Viděl jsi včera televizi?"

         Říkám: "Proč?"

         "To kvítko hledá federální kriminální."

         Nebylo to jen létání, byla to také hra a veselí, které nás provázelo. Jednou, když zase nebyl náčelník k dispozici, vyjeli jsme na kopec Raná u Loun. Když jsme se v sobotu večer vraceli, všimli jsme si v jedné vesnici cedule, že se v místním hostinci koná disko. Dojedeme k hostinci a Jirka najednou povídá:        "Zastav, dál nejedu. Vystoupím"

         "Člověče, já mám jen montérky s nápletama, ty jsi v gala. Vždyť tam budu za starýho vola, co tam budu dělat?

         " Budeš mi dělat garde", zněla rezolutní odpověď.

         Auto s kluzáky jsme nechali za hospodou Už když jsme vstoupili na sál a Jirka zaplatil, bylo zřejmé, že pořadatelé již mají „svoji dávku". Prošli jsme kolem výčepu, Jirka odběhl do řvoucího sálu. Někdo na mě od výčepu zařval: "Lojzo, to je dost, že už jsi tady, plnej sál a mně nejde chlazení." Ožralý výčepní si mě zřejmě spletl s místním všeumělem, jakýmsi Lojzou a aniž jsem se stačil ohradit, odtáhl mě k nějakému chladicímu agregátu v přítmí chodby. Ještě na mě za zvuku hudby zařval: "Musím do výčepu" a byl pryč.

         Koukám na ten agregát, který jsem v životě zblízka neviděl, natož abych ho opravoval. Tak jsem z vedle stojících bas odebral a otevřel jedno pivo. Zadarmo přece dělat nebudu. Náladu jsem měl dobrou, do sálu se mi nechtělo a tak jsem po chvíli, protože byl horký letní podvečer, vytáhl ještě jedno a pak ještě.

         Po hodné chvíli se nejistým krokem přišinul hostinský a přes disco music na mě řve: "Ty vole, Lojzo, ty tady chlastáš a nespravil jsi to. Já tě kopnu asi do prdele." A odvrávoral.

         Sedl jsem si vedle agregátu a otevřel další pivo.         

         Když asi po dvou dalších znovu přiletěl, jen krátce pronesl: Lojzo, nech to bejt, dneska už je to jedno, chytl mě za ramena a odtáhl do sálu. Na rozloučenou mi povídá: A ty piva, to, Lojzo, napíšu.

         Vstoupil jsem do rozjásaného sálu a hledám Jirku. Za chvíli se ke mně přitočil s pěknou dívkou, již lehce opojen. Křičí na mě: Lojzo, ty už jsi opravil agregát? Povídám: "Ne, ale mám již předplaceno..."

         Po zábavě jsme potom v autě za hospodou spali až do rána.

         Jednou jsem potkal na služební cestě pěknou dámu decentního vzezření. Slovo dalo slovo a pozvala mě na koncert. Nato mi volal Jirka a že chce se mnou vyrazit na Ranou. Ve stejnou dobu, bohužel. Já měl již hotov únikový plán, že pojedu do Prahy posedět si s kamarády, k čemuž se musím vhodně obléci a pak u některého přespím. Chvilku jsem se vytáčel a pak jsem mu to rozbalil, že jsem pozván jednou krásnou dámou na koncert a že pak v Praze asi ostanu atd. atp. Velice ho to pobavilo. Prohlásil, že ještě má z tanečních motýlka, že si oba vezmeme společenské šaty a večer vyrazíme. Říkám mu: "Příteli, to je vážná hudba, ne nějaké hopsasa hejsasa, hele, já mám jen jedny společenské šaty a ty si vezmu na létání, jo? Co tomu řekne moje paní?" "To nech na mně", povídá. To už jsem tušil nějakou čertovinu, ale madam jsem zavolal, že přijedu s přítelem, ať sežene ještě jeden lístek.

         A vskutku. Když jsem pro něho přijel, stál na rohu se svojí zelenou taškou s přilbou a přes druhou ruku v igelitu nějaké věci. Tedy večerní šaty, pomyslel jsem si. Na uvítanou mi povídá: "Dej pozor, abychom je nezasvinili, jsou od kamaráda z divadla.

         "Co je to za šaty", ptám se.

         "No přece fraky, to jsi to nepoznal?"

         "To nemyslíš vážně", povídám mu.

         "Klid, nech to na mně", zněla odpověď.

         Po létání na Rané jsme se vraceli směrem na Prahu. Čím víc jsme se blížili k cíli, tím se zlepšovala nálada. Já nemohl pít, ale Jirka si chvílemi přihýbal z načaté lahve vína. V jedné hospodě to pak proložil ještě rumem.

         Před Prahou jsme vyhledali lesík s potůčkem a zahnuli do něho, abychom se umyli. Jirka vytáhl fraky. Záhy jsme však zjistili, že jedny šaty sice padnou, ale druhé jsou spíše pro operního zpěváka sto dvacet kilo a dva metry výška. Jirka rychle vyřešil situaci:

         "Ten frak, co padne, si vezmeš ty, ty tam máš zájem a já budu jen sekundovat." Načež vzal tkaloun od rogala, stáhnul si ty široké kalhoty v pase, vzal špendlíky, které byly vždy po ruce, protože se na éru občas něco spravovalo a pozaložil si nohavice.

         "Kde jsou košile?"

         "Jaképak košile, ty moulo, to má jen náprsenku". Hned vytahoval dvě z tašky. Koukám na něj a říkám: "Jirko, jestli bude horko, tak se zapomenu a bude ostuda, že ani na košili nemáme."

         "Nevadí, řekneš jí, že mimo lítání jsme ještě otužilci. "

         Když jsme se dostrojili, Jirka povídá: "Jak tak na tebe koukám, ty se vůbec neumíš v takovém fraku chovat. Projdi se mi tady."  Prošel jsem se po lesní mýtině, načež jsem se dozvěděl, že jsem naprosto beznadějný případ: "Skáčeš tady jako tajtrdlík, šosy tě lítají, to musíš, no, podívej se na mě". Lehkým krokem se procházel po mýtince a já musel opakovat každý jeho pohyb.

         "Hele, a umíš ty se vůbec k takové dámě chovat? " Nechápavě jsem přitakal.

         "Když k ní přijdeš a zazvoníš u dveří, taková madam přijde v sametovém oblečení, ty jí řekneš: Tak, Maruško, jde se na to a bude malér, bude po známosti. Tu tíhu odpovědnosti bych já coby učitel společenského chování neunesl. Názorně ti to předvedu," řekl mi hlasem, který nesnesl odpor.

         "Přijdeš ke dveřím a zazvoníš. Udělej Crrr."

         Udělal  jsem Crrr a Jirka povídá: "Maruško, ty jsi dneska obzvláště krásná". Chytl mě za ruku a políbil ji. Ohradil jsem se: "Ona není žádná Maruška, ale Liběna." Odpověděl mi: "Já taky nejsem žádný Honza, akorát to do tebe musím nahustit, aby ses mi neztrapnil. Prosím předveď naučené téma."

         Povídám mu: "Udělej Crrr." Udělal Crrr. Plynule jsem navázal: "Liběno, ty duše sličná, zatím nevím, co uděláme s mým kamarádem, doufám, že nemáš garsonku, abychom se mohli v klidu pomazlit."

         Jirka na mě udiveně koukal. Nevěděl, zda mi přeskočilo, nebo jsem přeskočil všechny následující lekce slušného chování.

         "Já tady do tebe hustím slušné mravy a ty hned do postele, to jsem si od tebe nezasloužil," hořekoval.

         Náhodný pozorovatel, kteý by uviděl na mýtince vedle auta poskakovat dva muže ve fraku, kteří si líbají ruce a dělají na sebe Crrr, by jistě volal sanitku nebo televizi.

         Navlečeni ve fracích jsme se blížili ku Praze. Víno z láhve zmizelo. Podle lístku jsem snadno našel panelák a odhodlal se jít pro Liběnu. Dětem, které si hrály vedle paneláku, jsem se zřejmě líbil, neboť jedna holčička prohlásila: "Hele, černej hastrman".

         Zazvonil jsem. Ve dveřích stála Liběna oděná v krásných sametových šatech. Vzpomněl jsem si na Jirku, je snad jasnovidec? Jenom jsme se pozdravili, řekla, že je čas odejet na koncert. Sešel jsem s ní k vozu a představil Jirku. V té chvíli se zdálo, že ho přešel humor, ale dlouho mu to nevydrželo. Liběnu jsme posadili na zadní sedadlo vedle ležaček s padáky a přístoji. Mířili jsme do středu Prahy. Po chvíli se Jirka zvedl, otočil se, klekl si na sedadlo obrácen k Liběně proti směru jízdy a povídá: "Maruško, vy si ho vážně chcete vzít?"

         Ve zpětném zrcátku jsem uviděl velice překvapený Liběnin výraz. Rychle mu povídám: Jirko, prosím tě, to není Maruška, to je Liběna.

         "Pardon, madam, omlouval se okamžitě Jirka, ještě jsem si vás nevryl do paměti, ale nebojte se, je to hodnej kluk, má jenom špatný kamarády."

         "To vidím," opáčila Liběna, ale rázem pochopila, že ve voze panuje dobrá nálada a otočila: "Pane Jiří, doufám, že nám půjdete za svědka".

         Hra pokračovala. Jirka s Liběnou se překonávali v malování svatebního obřadu a svatební hostiny. Jak se zdálo, největší vrásky jim dělalo, koho pozvou. Kromě obvyklých svatebních hostí si vzpomněli na generálního tajemníka, předsedu vlády a starou Blažkovou ("Honza, Maruško, na to má"). Zatím jsme dojeli ke koncertnímu sálu, zaparkovali a ve fracích vylezli z auta.

         Po prvních tónech si Jirka uvolnil úvazek od rogala, vyzul boty a usnul. V polospánku si ještě rozepl oděv. O chvíli později jsem podlehl spánku i já.

         Když jsme Liběnu odvezli zpátky domů, jen prohodila: "Pánové jsou dozajista unaveni, tak by se mohli jet vyspat raději domů..."

         A už jsme uháněli po dálnici zpět.

         . . .

         . . .

         Uprostřed léta jsem o dovolené vyjel s rodinou na Rašovku. Když jsem stavěl kluzák, přišla ke mě Věra a řekla mi: Den po pilotních zkouškách se Jirka těžce zranil, když zkoušel nové éro. Lékaři mu nedávají už žádnou šanci.

         Stál jsem tam jako opařený, svářely se ve mně dva pocity. Touha letět a ten druhý: prašť s tím, jdi od toho. Sedl jsem si do trávy a koukal do krajiny. Přišla ke mně manželka a povídá: " Ty nepoletíš?" Neodpověděl jsem jí. "Co ti je?" Neodpověděl jsem. Uvědomil jsem si, že kdybych jí to řekl, rozruší ji to jako mě. V poslední době jezdila se mnou. Říkala mi, že nemůže být doma, při každém zazvonění očekává někoho s uzlíčkem věcí, co po mně zbyly.

         Bojoval jsem svůj vnitřní boj. Vzpomněl jsem si na verše Franze Kafky:

                                         Na tom záleží

                                         když pronikne meč do duše

                                         . . .

                                         . . .

                                         po bodnutí státi se nezranitelným.

         Doma mi je připomínali. Ty nesmíš brečet, chlapče.

         Vstal jsem. Řekl jsem si, jestli teď nepoletíš, nepoletíš už nikdy. Oblékl jsem se, rozběhl a letěl. Byl to zvláštní pocit. Ve sto metrech nad kravínem a místem přistání, když moje napětí ochablo, jsem brečel.

         Dva dny nato Jirka na následky zranění zemřel.