NETYPICKY S LYŽEMI.

Při věšeni prádla na balkóně mi neuniklo, že venku hustě sněží. To mně hned vnuklo myšlenku, že bych si mohl zalyžovat. Věděl jsem, že mám někde v bytě lyže a tak následovalo jejich hledání. I pro mne platilo: kdo hledá, ten najde. Jedna lyže byla zaražená ve stěně v koupelně a sloužila na věšení. Druhá se nacházela k mému překvapení v kolmé poloze za topením před oknem a mně už bylo jasné, proč nešlo ono okno otevírat.

Boty na lyže jsem našel zavěšené na lustru v obývacím pokoji. Po nazutí jsem zjistil, že boty jsou mi poněkud malé. Nikterak mě to nerozhodilo a boty jsem upnul do svěráku. Pak jsem pilkou předek bot uřízl a už mě palce netlačily. K mému nemilému překvapení boty ale nechtěly držet ve vázání lyží. Opět jsem dostal spásný nápad a rozhodl jsem se, že boty přilepím. Spotřeboval jsem hodně lepidla, ale nakonec boty ve vázání držely a já je pro jistotu ještě přibil hřebíky.

Po nazutí bylo mou snahou lyže vyzkoušet. Ty se však vůbec nepohnuly z místa. Bylo mi to divné a tak jsme se pořádně hůlkami odrazil a udělal prudký pohyb celým tělem do předu. Ozvalo se podivné rupání a trhání koberce, přičemž jsem hlavou dopadl do velké vázy. Hlava mi v ní uvázla. Teprve po delším vrávorání po bytě a úderu o hranu rámu dveří, se váza rozbila. To mělo za následek to, že jsem se nemohl dopočítat hvězdiček kolem své hlavy. Když se mi vše srovnalo v hlavě, naskytl se mi pohled na lyže, pod kterými byl velký kus vyrvaného koberce.

Zbavení se kusu koberce a konců hřebíků netrvalo dlouho. Zkouška lyží v bytě nebyl zrovna moc dobrý nápad. Přední část lyží zajela pod postel, kde jsem se zarazil a při pokusu o jejich vysunutí se lyže vzpříčily. Chtěl jsem postel nadzvednout, ale zajel jsem ještě více pod postel. Vzápětí jsem zjistil, že se nacházím vtěsnán v otevřené skřínce, ve které jsou poličky. Poličky ale neudržely moji váhu a na hlavu mi dopadla spousta knih. Nebyl čas si je pročítat.

Po doplazení se do předsíně jsem nechtěně strhl na sebe závěsy a zamotán do nich jsem dovrávoral ke dveřím na chodbu. Celkem bez problému se mi podařilo dveře otevřít. Vkročení na chodbu však mělo za následek pád na vyleštěný povrch chodby. Po několika saltech následoval náraz do dveří souseda pana Bezouška. Ten pohotově otevřel a překvapeně se na mě zadíval.

„Dobrý den. Já si jdu zalyžovat,“ znělo mé vysvětlení, přičemž jsem byl stále zamotán v závěsech.

„A kde máte lyže?“ zeptal se.

„No, vidíte. Já jsem si ani nevšiml, že je nemám na nohou.“

„Tak to abyste se pro ně vrátil.“

„To rozhodně.“

„Tak zlomte na nich vaz!“ popřál mi.

„Děkuji, ale to nebude zrovna moc příjemný,“ konstatoval jsem a vrátil se do předsíně pro lyže. A protože se mně nechtělo jít v ponožkách po chodbě a po schodech, tak jsem si opět boty s lyžemi nazul. Díky vyleštěné podlaze se lyže rozjely směrem ke schodišti. Zatáčka ke schodům se mi podařila a tak jsem vjel na schodiště. Možná bych bez potíží sjel o patro níž, ale zrovna tam vytírala správcová Blažková. Náraz byl nevyhnutelný, i když jsem dával špičky lyží k sobě tak, jak jsem si pamatoval z lyžařského školního kurzu.

Správcová vzlétla nad schody i se mnou. Jak byla v tom utírání, tak v letu stačila setřít i strop nad schodištěm. Mně na hlavu dosedl kbelík, který pak ztlumil můj náraz do stěny pod schody. Vzápětí na mne dopadla rozkřičená správcová a její hadr dopadal intenzivně na má záda. Následná jízda na lyžích se správcovou na zádech nebyla nikterak příjemná, ale při sjíždění do přízemí Blažková sama odpadla. Pak jsem se lehce otřel o schránky a poté se vřítil otevřenými dveřmi nad schodiště vedoucí k chodníku. Pan Bláha, který zrovna ty dveře otevíral, jel náhle k oboustranému překvapení se mnou zpátky ven.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI