Milý deníčku

Je 24. května 1993

Sedím pod naší jabloní v zahradě a vzpomínám na včerejší diskotéku. Ten kluk byl tak nádhernej. Vysoký, světlé vlasy, široká ramena, prostě ten sportovní typ, po kterém holky šílej. Koukala jsem na něj, jako u vytržení asi půl hodiny. Strašně jsem si přála, aby si mně všimnul, ale zároveň jsem měla šílený strach, že by snad pro mně přišel tancovat. Vůbec jsem nevěděla, co mu v takovém případě řeknu, jak se zachovám. A nakonec si mně vážně všimnul. Usmál se a já jsem určitě strašně zrudla. Pak se zvednul a šel ke mně. Najednou jsem chtěla utéci, ale nedokázala jsem se hnout. Potom se přede mně postavil a vyzval mně k tanci. Holky se trapně pochechtávaly (hlavně Klára, to jí nezapomenu) a já nevěděla, co mám dělat. ON si mně prostě všimnul. Zvedla jsem se jako ve snách a šla s ním na parket. Právě hráli Michaela Jacksona, tu hezkou pomalou písničku. Jako by nic mně objal a pak jsme tancovali.

Už budu muset jít do školy, ale máme zítra rande na náměstí. Vůbec nevím, co si obléknu.

večer...

Učitelka je kráva!!!!!! Jen jsem se chvíli zamyslela a ona mi dala poznámku. Pak mi sebrala sešit a celé třídě přečetla, co jsem si psala na okraj o Petrovi o tom, jak ho miluji. Všichni se chechtali, jako největší trapáci světa. Achjo, ale stejně ho miluji.

Je 25. května 1993

Ráno jsem nestihla nic napsat, protože jsem zaspala a musela jsem utíkat do školy. Holky si ze mně dělaly srandu, co Petr a tak, ale já je ignorovala. Jen záviděj. V noci jsem vůbec nemohla spát, usnula jsem až ve tři ráno. Pořád jsem si četla ten dopis, co mi napsal. Napsal tam strašně krásnou básničku. Je to o mně a o lásce. Je úžasnej. Já ho strašně miluju. Musím dělat, za dvě hodiny máme sraz a já jsem se ještě ani nedomalovala.

večer...

Já se asi zblázním. Je naprosto skvělej. Koupil mi plyšáka a řekl mi, že se mu strašně líbím. Hezčí holku prý nikdy neviděl. Byli jsme se projít po nábřeží a on mně celou dobu držel za ruku. A pak jsme se líbali. Umí strašně krásně líbat. Já se ještě nikdy s nikým takhle nelíbala. Celý svět se se mnou točil a já vůbec nevěděla, co se děje.

Už budu muset končit a jít spát. Přitulím se k Manymu (to je ten plyšový pes od něj) a doufám, že se mi bude zdát o Petrovi.

P.S. Petr chce jít zítra zase do města. Hned po škole. Strašně se těším.

Je 1. června 1993

Dlouho jsem nic nenapsala. Celý týden jsem byla s Petrem, anebo ve snách. Byli jsme se koupat a taky v kině. Je toho strašně moc. Zítra zase jdeme. Prý za nějakýma jeho kamarádama. Jsem na ně hrozně zvědavá, i když se trochu bojím, jak mně budou brát.

Je 2. června 1993

Jeho kamarádi jsou skvělí. Dokonce mně pozvali, ať s nima jedu o víkendu kempovat. Petr totiž jede s nima a chce mně vzít. Zeptám se táty. Snad mě pustí. Jenom mám trochu strach, protože Petr tam asi bude chtít se mnou spát. Už jsem o tom dneska ve škole mluvila s holkama a ony říkaly, že to nic není. To se jim to ale mluví, když už to mají za sebou. Teda alespoň to tvrdí. No Lenka teda určitě už nějakého kluka měla. A říkala, že se nemám čeho bát, tak snad má pravdu.

Táta je fakt super. Dovolil mi jet na celý víkend. Dala jsem mu za to pusu.

Je 3. června 1993

Zítra jedeme kempovat na Orlík. Pořád na to musím myslet. Moc se těším, ale zároveň mám taky strach. Ve škole jsem se tak klepala, až mi holky musely sehnat cigáro. Dokonce si ze mně ani nedělaly srandu.

No, já už půjdu spát, ale asi stejně neusnu. Ještě že tady mám Manyho. Budu myslet na Petra.

Je 6. června 1993

Včera jsme se vrátili z toho kempu a já byla tak utahaná, že jsem zase nenapsala ani řádku. V sobotu jsem se vyspala s Petrem. Bylo to zvláštní a docela to bolelo. Petr byl pak celou neděli naštvanej, protože jsem mu neřekla, že jsem ještě s žádným klukem nespala. Prý kdyby to byl věděl, tak by si se mnou nic nezačínal. Byl docela zlej. Já vím, že je to moje vina, měla jsem mu to říct, ale když já měla strach o tom s ním mluvit. Myslela jsem, že mně pak už nebude chtít. A já ho tak miluju. Taky jsem mu to řekla, ale on mi vůbec neodpověděl. Dokonce mě včera ani nepolíbil na rozloučenou. Proč je takovej?

večer...

Holky se ptaly, jaký to bylo. Řekla jsem, že super, ale pak jsem to nevydržela a rozbrečela se. Hned mně utěšovaly a na všechno se vyptávaly, tak jsem je poslala do háje a utekla jsem. Asi jsem to neměla dělat, ale já jsem strašně nešťastná. Petr se vůbec neozval. Sedím tady na posteli, držím Manyho a hypnotizuju telefon. Tak strašně ráda bych chtěla, aby zavolal. Abych mu to mohla vysvětlit. Chtěla bych, aby mi řekl, že se nezlobí a že mně má pořád rád. Já ho přeci tak miluju.

Je 9. června 1993

Už nechci žít. Petr vůbec nezavolal a včera jsem ho viděla s jinou holkou, jak jdou spolu na náměstí a držej se za ruce. Večer jsem mu volala. Chtěla jsem vědět, proč je takovej, co jsem tak špatnýho udělala. Brečela jsem mu tam do telefonu a on mi řekl, že se zamiloval do jiný. Prostě jen tak. Já už fakt nechci žít. Promiňte mi to mami a tati, ale já

***

"Vaše dcera bude v pořádku, pane Hrubeši. Má štěstí, že jste ji našli včas. Ty prášky sice nebyly nijak zvlášť škodlivé, ale byla by vykrvácela z těch ran na zápěstí. Teď bude potřebovat rozhodně klid a také bych doporučoval terapii. Ale to až se jí zahojí rány. Teď hlavně ten klid a dost péče. Hodně se jí věnujte, ať má pocit, že jí máte rádi ale hlavně jí nic nevyčítejte."

Někde tam, ve strohém nemocenském pokoji, leží dívka, které právě osud uštědřil první vážnou ránu. Spí. Čas prý vše zahojí. Snad....