Neuvěřitelný život kamaráda

Pak už na něj spíš jen ukazovali. Zlomil tři židle, dával spolužákovu hlavu do záchodové mísy. Pak spláchnul. Nosí do školy nevhodné obrázky. Tak přesně to slýchávali rodiče na třídních schůzkách už od šesté třídy. A snad právě kvůli tomu nikdy nepropadnul, i když znalosti na to měl. Snad ještě více než on se na poslední den těšili jeho učitelky. Varovali ho, aby s tím přestal, jinak prý z něj nic nebude. Ale on? Jen samé lumpárny, vysmívání se učitelům, kouření, chození za školu. A šikana. Šikanoval každého. Kdo nebyl s ním, byl proti němu. Nikdo si s ním nevěděl rady. “To není určitě pravda, to nemůže být on. To na něj někdo svedl,” zastávali se ho rodiče až do poloviny osmičky.

Pak zjistili, že kouří. Sny o jejich hodném synáčkovi se jim rozplynuly jak pára nad hrncem. Snažili se mu to zakazovat. Ale nic nepomáhalo. Hrozili mu všichni vším. Když ve čtrnácti poprvé utekl z domova, začali ho najednou všichni litovat. Vrátil se po čtrnácti dnech. Jen svému nejlepšímu kamarádovi řekl, kde byl a co má za sebou. To, že v oněch dnech vykradl pět aut, počmáral sprejem dva baráky a vyspal se se svou kamarádkou, kterou na útěku poznal, se jeho rodiče nikdy nedozvěděli. V deváté třídě utíkal pořád. Neuběhl jeden měsíc, aby neutekl. Někdy na den, jindy na týden. Když už si všichni mysleli, že je snad mrtvý, znovu se objevil doma.

Pár dní dělal hodného puberťáka, pak už bylo vše zase ve starých kolejích. Když se měl v pololetí devítky rozmyslet, na jakou střední školu půjde, vybral si průmyslovku. K údivu všem. Nikdo mu nevěřil, že školu zvládne. “Nezvládneš ani přijímačky,” sdělovali mu další. Ale on si stál za svým. Rodiče mu přihlášku pod podmínkou, že si napíše jako druhou školu nějaký obor na učňáku, podepsali. Jako druhou školu si vybral obor elektrikář – slaboproud. Nikdo nevěděl, co s ním v září bude doopravdy. V pololetí devítky čtyřky z matiky, češtiny, přírodopisu, trojky z většiny zbylých předmětů. Neučil se stále. Pak přišlo osudné třetí dubnové pondělí – den přijímaček na průmyslovku. Nikdo nevěřil, že může projít. Ale stalo. Byl 26. ze čtyřiceti. Dvanáct neprošlo. Kdyby se do výsledků nezapočítávaly známky z vysvědčení, byl by možná i v první desítce. “On to dokázal,” neslo se v jeho blízkosti. “Tak to tam berou každýho blbce,” sdělovali ostatní. Nikdo to nechápal. Přijímačky z matiky, češtiny a jakési talentovky z výtvarky. A on vše v pohodě zvládnul. Najednou se s ním začalo vše měnit.

Když se dozvěděl, že je přijat, do dvou dnů přestal kouřit. Nechal si ostříhat dlouhé neupravené vlasy a velmi začal pečovat o svůj zevnějšek. Ta tam byly rifle s dírami i na zadku, jím ověnčené řetězy najednou zmizely. Doma byl více než kdykoliv jindy. Je pravda, že občas šel ven, ale vždy se vrátil v přesně stanovený čas domu. Někdy i o něco dříve. Nikdo nevěděl, kam chodí. A hlavně za kým, neboť bývalí kamarádi se na něj ptali, když on nebyl doma. Ale jen zpočátku, pak to zřejmě vzdali. Vždy se vracel čistý, s úsměvem na tváři. Rodiče se nepídili po tom, kam chodí. Byli rádi, že už neutíká z domu. Večer se místo poflakování po městě učil. Když odcházel šestadvacátého června do školy, věděli, že dnes přinese dobré vysvědčení. Když přišel ve dvanáct hodin domů, čekala na něj matka, která byla tou dobou nezaměstnaná. Měl klíče, přesto u dveří zazvonil.

Jeho matka otevřela. Stál tam usměvavý, vedle něj blonďatá slečna, pěkně učesaná, na první pohled hodná. “Můžeme dovnitř?” zeptal se Karel chvějícím se hlasem. Matka, nevycházejíc z údivu, pokývla. Jen co se zavřely dveře, všechna nervozita z mladé dvojičky spadla. “Mami, dovol mi, abych ti představil moji dívku. To je Lucka. Lucko, tohle je moje hodná maminka,” začal a skončil představování Karel. Lucka pozdravila, Karlova matka odpověděla a pokynula jim, aby si šli sednout do obýváku. Seděli tam vedle sebe na pohovce. Když Karlova maminka přinesla nakoupené zákusky, uslyšela celé vysvětlení. “Mami, to Lucka ze mně dokázala udělat dobrého kluka,” vykoktal ze sebe s upřímností Karel. Zkameněli snad všichni tři. Nejvíc ale Karel, nevěděl, co víc má říct. I když obě dvě věděly, že to úplně stačí. Lucka se na něj dívala, jako by tomu příběhu ani sama nevěřila. Věděla, že se změnil, ale že by to bylo jen kvůli ní, jí skoro vyrazilo dech. Najednou ticho. Až nesnesitelné. Nikdo z nich na ten den nezapomněl. Vzpomínkou je jim fotka z onoho poledne. Mám ji v rámečku na poličce. Nedávno jsem si k ní přidal i jejich svatební oznámení. Vzali se o letních prázdninách. Z lásky. Karlovi bylo 19 a půl, Lucka je o dva měsíce mladší. Karel ukončil průmyslovku s vyznamenáním. Měl jen dvě dvojky. Byl úspěšně přijat na vysokou. Přesněji na ČVÚT. Lucka je druhým rokem na nástavbě na prodavačku. Zatím jim vychází úplně všechno. Za měsíc se budou stěhovat do vlastního bytu, který jim koupili rodiče na hypotéku. Přeji jim tímto, aby jim jejich život vycházel i nadále podle představ.