Bílá stěna

     Kouřil cigaretu a opíral se o černé BMW zaparkované na chodníku. Obláčky vyfukovat s elegancí čtyřicátníka a přitom mu nebylo ani dvacet. Zanedlouho (asi po třetí cigaretě) se u něho ocitla dívka, mladá, sklíčená.

     „Nasedat a jedem,“ řekl mladík a otevřel jí dveře – centrálním zamykáním, samozřejmě.

     Rozjezd se nemohl obejít bez pořádného zahrabání a zvuku motoru vyhnaného na maximum. Dopravní předpisy při jejich jízdě vzaly za své. Jako už kolikrát.

     Vyjeli z města a napojili se na dálnici. Nemluvili. Ani slovo.

     Po zhruba dvouhodinové jízdě auto odbočilo na vedlejší silnici. Nyní se cestovatelům naskytl pohled na zalesněnou přírodu. Po levé straně protékala malá říčka, napravo se táhlo dlouhé stromořadí.

     „Pojď ke mně, miluju tě.“

     „Taky tě miluju.“

     Stále nepadlo ani slovo. Mladík mechanicky kroutil volantem, ona se začala malovat. Dívala se do zpětného zrcátka a upravovala si kruhy pod očima. Chtěla vypadat dobře.

     Odbočili a octli se na starém betonovém letišti, které se užívalo už jen velmi zřídka.

     „Mám to.“

     Beze slova se na něho usmála a připravila kahan. Začali nad ním ohřívat své štěstí. Krásně se rozplývalo. Přinesla jehlu a stříkačku. Píchli si oba.

      Auto se zastavilo. Koukali do dáli. Dali si pusu a mladík šlápl zplna na plyn. Odstředivá síla je vrazila zpět do sedaček. Rychlost narůstala. Oba dva už viděli rychle se přibližující letištní budovu, bílou stěnu.

     Poté co přistáli zpět na zemi a vzpamatovali se z opojení, kterým se uspokojovali, zeptal se jí:

     „Přemýšlela jsi, jak bys chtěla umřít?“

     „Ne. Ty jo?“

     „Rozjel bych se autem proti zdi. Jela bys se mnou?“

     „Ano, ráda.“