Dvacet tahů k životu

Dvacet tahů k životu

Otevřené i zavřené oči ukazovaly to samé. Probudil jsem se do tmy. Vzduchem se šířil težký nasládlý zápach. Skoro se nedalo dýchat. Několikrát jsem zamrkal. Možná ještě spím.
Kolem mého těla se rozprostíralo dokonalé ticho. Zkusil jsem se zvednout, ale něco pevného vrátilo mou hlavu rychle zpět. Kov. Chladná ocel všude kolem mého těla. Teprve teď jsem si uvědomil ten chlad, který byl všude kolem. I ve mně. Studené kapky potu na čele chutnaly sladce. Že by takhle vypadal smrt? Nasládle temná... Anebo se přece jen za chvíli probudím a začnu se smát?! Malý pokojík z nerezu. Nemůžete v něm ani sedět natož stát. Představte si, že si jeden den vklidu ustelete a jdete spát aby jste se za pár hodin probudili někde úplně jinde do tmy a prázdnoty. Že by nějaký trest? Anebo nepovedený vtip přátel? Ne, přece nejsem paranoidní...
Těžko říct jak dlouho tu už ležím. Možná pár hodin. Možná celou noc. Zkusil jsem zakřičet a tlumená ozvěna se mi zavrtala zpátky do těla. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že jsem obětí kosmického výzkumu. I když by bylo hodně nepravděpodobné, že by s ním někdo začal právě u mne. Protože rozhodně nemíním strávit mládí ve tmě, kopu oběma nohama do jedné ze stěn. A ještě jednou... skřípot. Začal jsem do plechu bušit jako šílenec. A stěna najednou zmizela. Jen dutá rána a zase ticho. Neváhal jsem. jako housenka jsem vysoukal své tělo do nového prostoru, aniž bych přemýšlel nad tím, kde je líp. Dopadl jsem na pevnou zem do ještě větší tmy. Možná byla stejná jako ta před tím, ale mně připadala větší. Pořád jsem ještě docela nevěřil tomu, co se děje a vlastně jsem byl už docela klidný.
Udělala jsem pár kroků. jako tahy na šachovnici. Tma měla dvacet tahů na délku a dvacet na šířku. Tu a tam v ní byly nějaké věci. A všude děsná zima. Rozklepal jsem se. Všechny stěny jsem u země prohledal a nenašel nic. Zbývala podlaha a strop. Otvor ze kterého jsem vypadl byl na nějakém schodu. Vyškrábal jsem se na něj. Když jsem se úplně postavil, ucítil jsem nad hlavou něco jako poklop. Vrazil jsem do něj, co mi stačili síly... do očí mě uděřilo prudké světlo. Na okamžik jsem zamžoural, ale pak už se rychle přehoupl přes okraj otvoru. Stál jsem na vrcholku zmrzlinářského vozíku. Oklepal jsem se a narovnal si ztuhlý ocas.
Kdybych nebyl tak klidný, kdybych se nesnažil a kdybych nevěřil, zůstal bych ve tmě. A zbytku světa by to bylo jedno. Jednou by někdo našel jen zmrzlou krysu...