Nebudu otrokem Osudu

Kolem hlavy mi proletěl zmuchlaný polštář a mé uši zalil nával vulgárních a příliš hlasitých slov, než abych mohla vnímat, proč jsou z těch, tak známých úst vypouštěna. Stála jsem tedy dál u okna, a pozorovala bílé, sněhové vločky, jak nerušeně padají na zem…nevšímaly si mě…ach jo.

Otočila jsem se čelem k němu – rozčílenému k smrti, neznámo proč. Vzepřela jsem se snad?!

Možná kdyby tolik neřval..snad bych ho tehdy poslouchala. Jeho ruka prudce zvedla mé černé střevíčky, a mrštila je po mě – dopadly na mé pravé stehno.

Jeden podpatek se mi zabodl do masa…bolest jsem ale necítila…jediné potěšení, bylo mi odepřeno…

Začala mi téci krev – nejen ze stehna, ale i z duše. Stékala po myšlenkách…a pálila.

Tehdy jsem se donutila, přes veškerý odpor a strach, smíchaný v jedno jako nepovedený drink, zvednout zrak. Jakmile jsem tak učinila, silná, šlachovitá ruka mě surově praštila do tváře, a další vulgární výkřiky zalily mou mysl.

"Děvko!"…Prásk! – Další rána mnou silně otřásla. Upadla jsem na zem, a modlila se, aby to všechno přestalo. K Bohu, nebo Sethovi? Ne…už nevím.

Dal by mi ale Bůh takovou sílu?!

Přes nesnesitelnou bolest jsem se zvedla ze země, a vší nasbíranou silou praštila Osud přes tvář.

Už mě nebude týrat!

Přidala jsem další, a další…bum…prásk! Bila jsem nejsurověji, jak jsem dokázala – každou ránu jsem bleskově promýšlela tak, aby nejvíc bolela, a ukázala tomu panovačnému hlupákovi, že ho dokážu zničit! Jakmile naposledy vydechl, na záda se mi snesl těžký kámen.

A přesto, že byl tak těžký, voněl opojně…Život!!!

…

Probudila jsem se do teplého, voňavého rána, a mou tvář rozzářil svit Slunce…bylo tak krásné!

Usmálo se na mě, nalilo mi sklenku vína, a připilo si na vítězství.