Barvy pod zámkem

Góóóól! Křičím, jasám, zatím neslyšně a hlavně se usmívám kolem sebe. Kamínek, do kterého jsem kopla, přesně vletěl mezi dvě dřívka, které jsem si určila jako branku. Mohla to být tyč, ale kdo by to bral na vědomí. Mám ráda pořádek. Kamínek je na svém místě, kde nikoho neprovokuje a dřívka uklidím zítra.
V tu chvíli jsem si začala prozpěvovat písničku v anglickém jazyce bez anglického přízvuku a s neznámými slovíčky. Šlo to. Opakovala jsem dokolečka refrén. Pozdravila jsem paní, která mě nemohla slyšet,protože byla ke mně zády a vůči rostlinkám nahoře, tudíž mi neodpověděla a s poskokem, který mě měl navnadit na další cestu, jsem šla jásavě domů. S tím, že moje boty budu muset krémem přeleštit minimálně dvakrát, aby ta jizva od gólu nebyla vidět. Listy spadlé na zem jsem vzala do dlaně a připevnila na tu nejtlustší větev. Moje práce venku skončila.
Sedla jsem si na židličku a přemýšlela jak je nádherná příroda. Všechno padá - i v životě padají různé věci.  Je vítr, který ovívá nejen tváře a šlehá do stromů, které se kroutí pod jeho náporem. Nakonec, tak je to vždy a všude. Ale ty barvy! Tu oranžovou bych použila na teplé punčochy, bažinatě zelenou na kabátek, vínovo - fialovou na sukni a žlutou do obličeje s černou, samozřejmě, abych byla podzimní dáma. Tahle myšlenka mě docela vzala. Po pravé ruce jsem měla vlašské ořechy a u té druhé byla jablíčka. Tenhle nápad jsem musela zajíst sladkým, ale pravá ruka byla rychlejší. Pusa se mi zkřivila pod nedozrálými ořechy a myšlenky se ustálily jen nad tím, čím se té chuti na jazyku zbavím. Voda byla daleko a nic jiného po ruce jsem neměla.
Toporně jsem vstala a s okopanýma botama, dosud ještě nesvlečenýma,  jsem šla pro vodu.
Pachuť dávno zmizela a já ještě dlouho do noci měla co dělat. Pořád jsem někam běhala a ne a ne najít to pravé. S šestou hodinou  jsem ulehla  s krásným pocitem, že jsem vše dokončila. V deset hodin jsem se převalila z pravého boku na levý a pokračovala ve spánku. Čekala jsem až ten sen skončí. A když opravdu zazvonil zvonec a žádné pokračování snu nebylo, pořád jsem tiskla horní víčka, abych navodila atmosféru spánku a já mohla takhle nedořešený sen nějak zakončit. Důstojně, aby si nemyslel, že dělám věci polovičatě.
Nemohla jsem, přeci se jen mé oči ploužily podvědomě za světlem a mysl za prací.
Oblékla jsem se, i když mě trošku škrtily punčochy na nártu a kabátek u krku.

Najedla se, pří jídle dávajíc si pozor na pravou a levou ruku. Jak snadné, když chci sladkost musím tou druhou, než kterou píšu zákoníky.

Byla jsem veselá a hned na prahu jsem vykřikla: „Stávej...přírodo!“
Hned jsem uklízela dřívka ze zapomenutého dne a listy dávala zpět do koruny. Za to mi ořešák uvolnil blůzku u krku, aby mě neškrtila.

Takhle jsem se jí asi líbila, dokonale sladěná.