Kubánský doutník

Věděl jsem, že moje chvíle přijde. Smířil jsem se s tím, vzal jsem to jako budoucí pomoc. Jinak se to ani nedalo, nechtěl jsem ztratit poslední zbytky důstojnosti, které ve mně zůstaly. Měl jsem tušení, že to přijde dnes, koneckonců kdy jindy. Vzal jsem si svůj oblek, zapálil si poslední Cohibu a díval se z okna na slunce nad Timpanogos. Pokaždé když jsem vtáhnul dusivý kouř z doutníku do plic chtělo se mi plakat nad tím, jak život dokáže být krásný. Paradox, každé potáhnutí mi ubralo hodiny možná dni života a přesto, když člověk umírá uvědomí si nejlépe, že žije. Mě to teď svým způsobem bylo jedno. Byl jsem tam já, hora Timpanogos a ohlušující tikání hodin, nebo to možná byl tlukot mého srdce. Byl jsem smířený, ale nervózní. Přemýšlel jsem o všem, o přátelích, kteří mi tolik dali i vzali o rodičích, o ženách a o tom, jak voní. Najednou jsem chtěl vrátit čas a být na všechny hodnější, jak ubohé pomyslel jsem si. Pomalu se začalo stmívat a v nose jsem ucítil ten nádherný chladný prašný vzduch pouštního večera. Kroky. Můj čas přišel a najednou jsem nechtěl odcházet, sebral jsem vše co ve mně bylo, abych se ovládl. Dveře se začali otevírat, věděl jsem jak vypadá, nebo jsem spíš o něm slyšel. Vstal jsem, upravil si sako, odložil doutník a přešel k opačné straně stolu. Snažil jsem se abych vypadal důstojně, dělilo nás pět metrů vzduchu. Nic víc, nic míň. Vzduch plný krve, nenávisti, chladné vypočítavosti, nervozity a především smrti. Stál ve dveřích a vypadal přesně tak, jak jsem si ho představoval, dvoumetrový, ramenatý muž v černém kabátu až na zem, na hlavě měl klobouk s širokou krempou, když ke mně vzhlédl viděl jsem jeho oči. Dvě chladné titanové kuličky bez výrazu, ale někde za nimi jsem cítil cit. Hleděl jsem mu do nich, stáli jsme tam jako dva kovbojové, nohy na šířku ramen a ruce podél těla. Myslím, že jsme na sebe hleděli asi minutu, ale v tu chvíli mi připadalo, že jsme nějakým způsobem pronikli nad čas. Byly tam jen mé a jeho oči a mlhavá kulisa těl. Pohnul rukou a z pod pláště vytáhl svou dvorní zbraň Casull HAW Long Slide ráže .454. Když ji natáhl k mojí hlavě, tak se vzdálenost zmenšila asi o jeden metr, možná něco víc. Viděl jsem odraz svého obličeje ve vyleštěné kulce v komoře. Ovládl jsem se a díval jsem se mu dál do očí. Kolik mi zbývá, pomyslel jsem si… Stáli jsme takhle asi další minutu, měl jsem chuť začít křičet ať už to skoncuje, ale asi by to nemělo smysl, asi si to musím vytrpět. Najednou se usmál, nebo mě to tak přišlo, natáhl závěr a ticho přerušilo zlověstně cinknutí, jako zpomaleně jsem vnímal, jak sedmicentimetrový vyleštěný náboj vyletěl z komory a dělal ve vzduchu přemety než ho chytila ruka v černé kožené rukavici. Přišel ke mně a náboj mi vtisknul do ruky, drtil mi ruku a s ledovým klidem se mi ještě jednou dlouze podíval do očí, vypadalo to, že chce něco říct, ale neřekl. Otočil se a odešel stejně klidně jako přišel.
Ten večer jsem neusnul, celý jsem proseděl u okna a koukal se na Timpanogos. Nevím proč to neudělal, nevím proč mě nezabil. Ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu měl jsem pocit, že mě to bude strašit po zbytek života. Ten pocit byl zvláštní, strašný a stříbrný náboj, který na sobě má mé jméno mi tuto epizodu bude připomínat celý život a i celou smrt. Jedno je jisté od té doby Cohibu kouřím pouze jediný den v roce.

---