Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seInterview za kačku
Autor
Don´t_worry
Kolem půl osmé jednoho čtvrtečního večera zaslechla jsem kroky. Rázné, dotyčný našlapoval tvrdě a přec křehce, jako kdyby se na něm podepsala únava. V tu chvíli jsem věděla, že se žádné přepadení nekoná. Určitě je to někdo, koho znám, ale v té tmě a vzdálenosti nepoznám. Byl zrovna podzim, sychravo a mlha lezla všemi skulinami do oděvu až na holou kůži, kde mě rozetřásla zimou.
Nezatěžovala jsem hlavu zbytečnými myšlenkami a věnovala se tématu, který mě pohltil celou cestou, avšak jsem ho ještě nevyřešila. Vlastně to byla má taktika. Kdybych přišla na to, jak to vyřešit, provazy od sebe rozetnout, další kroky by byly prázdné a neměla bych co dělat. Naschvál jsem vymýšlela další a další možnosti, které byly opravdu fantazií vytvořené a v reálném životě by se sice daly použít, ale zase jen jako příklad mé bujné představivosti.
Byl to pan Klouček, který se snažil co nejdřív dojít domů z odpolední směny. Je to náš soused. Sousedem je každý člověk, kterého znám a tenhle pán mi je známý velmi dobře. Pracuje v zemědělském družstvu a když kolem mě jezdí s traktorem, nezapomene se usmát a zvednout pravačku od volantu, abych věděla, že mě zaregistroval a bere jako kamárádku.
Nadával jsem na všechno. Copak mi tohle za to stojí? Bez výplaty s rozbitým traktorem musím ještě v tak blbým počasí domů. To mám za to. Neděli zabitou, protože zrovna já jediný umím s traktorem. To chci vědět, co mi na to řekne Patricie. Už ji vidím, jak mi bude zas vyhrožovat, abych se na tu práci vykašlal, že jim dělám zas poskoka. Jenže jí nemůžu říct, že je to sice všechno na blití, ale nevím, co bych dělal, kdybych zůstal na podpoře a ještě k tomu s ní doma. Musel bych se jít oběsit, takhle sice výplatu dostávám s měsíčním zpožděním, pojištění za mě neplatí vůbec, ... ale mám práci!
V oparu kravího zápachu, který se za mnou věrně táhl, jsem došel až domů. Okna vyplněná žluto – oranžovou září, dýchla na mě harmonie, ticho a klid. Přesně to, co cítím každý den, že se vracím někam, kde už mám místo. Domů.
“Víš, cos mi slíbil?”
“Ale ano, moment, za chvilku tu jsem, jen se umyju,” houkl jsem do pokojíku, kde na mě čekala moderátorka.
Když jsem vešel, popřála mi dobrý večer sice odměřeně, ale věděl jsem, že je to jen její role. Odpověděl jsem jí stejným způsobem, trochu víc slangově, ale dělala, že to přehlídla.
Seznámila mě s tím, kdo jsem. Vážená osoba bez jména.
V duchu jsem se zasmál, vždyť to je přeci pravda a dál naslouchal tomu, jaké mám postoje, názory a duši, kterou nemám za nic odkrýt.
“Dobře.”
“Představte si, že jsme v kavárně. Nějaké pražské, kde se kouří jen vanilkový doutník a pije překapávaná káva ve směšných šálcích, souhlasíte?”
“Ale jistě,” v tu chvíli už jsem hrál, sebejistě jsem se usmál a pronesl tuhle větu, jako kdybych tím člověkem opravdu byl.
Čím jste chtěl být jako malý chlapec?
(úsměv) Ale to víte, každý týden jsem snil o jiné profesionální dráze. Jednou to byl kominík, protože jsem chtěl, aby všichni při pohledu na mě, trhali si knoflíky.
Později kosmonautem, hvězdářem, politikem a pak už to sny nebyly, ale představy mé budoucnosti. Nemohl jsem si už tolik vybírat, byl jsem na střední škole, kde už byla daná specializace.
Kdybyste mohl něco změnit na naší zemi, co by to bylo?
Určitě hloupost našich politiků. A taky bych pozavíral určité typy lidí a místo nich vypustil zvířata, protože se někdy chovají inteligentněji a přesto jsou zavřeny v klecích, kam je chodíme očumovat.
Dobrá a co si myslíte o smrti?
Jaký to máš otázky, prosím tě?
Ale tati, odpověz.
Jakou smrt máte na mysli, paní redaktorko?
Obecnou.
Aha, obecnou, říkáte? Tak to já vám něco řeknu, sebevražda není smrtí obecnou. A snad ani není nikdy obecná, pokud smrt potká někoho, koho vy neznáte a slyšíte o něm v televizi. Možná v tu chvíli je obecná.
Jáká je tedy?
Tu otázku máš taky ze sešitu? Koho máš na tohle? Buškovou? Já vždycky říkám, že umí dělat jen kraviny, kloudně pracovat neumí, ale vymýšlet bejkárny, to jí očividně jde.
Ne, to se ptám já...
Péťo, já ti nevím, jaká je smrt. Nechci ji znát. Takhle si od ní držíme odstup a máme k ní respekt a to je, myslím si, dobře.
Co považujete za štěstí?
Když se člověk narodí zdravý.
A náhodu?
Když dostanu přídáno, to se mi bude jevit jako velká náhoda.
Jaké osobnosti si nejvíce vážíte?
Chcete konkrétně?
Zajisté.
(ticho)
Kdybych měl říct někoho konkrétního, tak v tu chvíli, kdy ho napíšeš do toho přiblblýho sešitku si ho vážit nebudu.
Takhle stačí?
Ale jo.
Hele, tati, teď ti budu dávat otázky, které nebudou všeobecné, ale osobní.
Jak jste poznal svoji manželku?
Ona poznala mě.
A jak?
Na zábavě se kolem mě tak dlouho motala, až jsem si jí všiml.
Tati, to jsi byl takový střelec?
To víš, že jo.
Proč jste se vzali, byli jste zaláskovaní?
Ani ne, ale museli jsme nebo kolik si myslíš, že jsme spolu let?
14?
Hm a kolik je Tobě?
Bude mi čtrnáct.
Tak vidíš.
Co máš na mámě rád?
Že ona má ráda nás.
To je všecno?
Je ti to málo?
Nevím.
A co ti na ní vadí?
Nikdy se nenaučila zavírat bublinkové limči v pet lahvích, plete si věci, které už jsem jí stokrát říkal.
Vždyť to znáš, Péťo.
(oboustranný smích)
Děkuji vám za interview.
Snad se to bude tý krávě Buškové líbit.
Nononono....My si nebudem podávat ruce?
Děkuji, pane Kloučku.
Není zač, redaktorko. Jdu se najíst.
Ještě než jsem odešel, zakřičela na mě, jestli prý bych já někdy nemohl byt readaktorem, aby ona mohla odpovídat. Že to prý chce zkusit, jak odpovídaj slavní.
“Hned, jak si najdu čas!”
V ložnici, když mi Patricie domlouvala, ať nechám práci prací, přemýšlel jsem o tom, jaká jsou velká slova. Byl jsem sobecký a trochu myslel na sebe. Nakonec, nikdy jsem s Péťou nedělal domácí úkoly, ale tohle jsem chtěl kvůli sobě, ne kvůli ní.
Slavní sice mluví, mluví, ale prázdně...Samé velké slovo. Působivé, dojemné, ale velké nic.
Usnul jsem a ráno vstával polámaný.
“Ahoj, sousedko, jak se máš?” zařval přes silnici a na pozdrav zvedl pravačkou.
“Jde to.” usmála jsem se, uchytila tašku pevněji do druhé ruky a šla domů. No jo, Klouček.
Budu jednou slavný, ale nebudu prázdný, ale plný, třeba jim povím, jak se práškuje pole, kolik je v tom chemie a jak dobré je kraví mléko a né ta ředina v obchodem.
Budu slavný.