Žena s vlastním stromem

Na podzim, hned takhle z kraje, to si myši

uspořádají lampionový průvod

s malými mávatky

svíčkami

 vyjdou

a teď vám klopýtají, zoranými poli

občas si kousnou do jablíčka

do opuštěné kukuřice, ale moc se nebojí

jdou spořádaně - občas si zpívají

pochodové písně: Samá královnáááá

a já, ještě na trůně sedím, ale už tuším

že ty lampionky a ty myši

míří přímo k mému obydlí.

Už takhle u mě přezimovaly

loni, předloni. No, už kolikátý rok

bydlíme v zimě v bříze. Tu zasadil můj otec

když jsem se narodila,

bláznivý sadař

a nebyl žádný troškař

hned vedle roste třešeň

smrk, borovice. A nahusto

si větve splétají, vzduch vydýchaný

jako to občas navzájem

dělají si i lidé. A tak

opráším lampióny

a na zápraží chalupy

se míjíme, dva malé průvody.

Podzimní plískanice, ještě si posvítíme

než zavrtáme se

do kůry mojí břízy

kde přezimujeme. A spali a spali.

Jen občas křehký prst

zamává prasklinou v kůře.

Za zimu nehet

který mává do nebe

je předlouhý.

A pak je jaro, zíváme

trochu zmuchlaní, někomu

páchne dech, míříme zpátky

do zpustošeného stavení.

Já,  samá královnááá, moje vnučka

která se v roce směje hrdelním altem

mé děti, můj vnuk, vedle kterého ležím

a zkoumavě si pozorujeme oči.

Jedny ruce však

uvízly v podkoří.

To  muže  veverka

 naroubovala na větev

v koruně břízy. Možná

že obrazí příští rok v zimě

 až budou z břízy

mávat mé bílé prsty

s dlouhými nehty

že se ty ruce potkají.