SEN

Na kraji cesty stojí dívka bledá,

deštěm, blátem zmáčená,

životem a planou láskou

na věčné časy ztrápená.

Pláče,vzlyká,

slzy ji tečou po tváři.

Světlo její pohasnulo,

už dávno nezáří.

Z jejích lící kdysi úsměv

a jiskry v očích promlouvaly,

dnes jen těžko bych si vzpomenula,

kdy naposled milovaly.

Ta dívka není bytost živá,

je to pouze mrtvý klam,

je to holubice sivá,

duch,kterého dobře znám.

V rukou květinu svírá,

co na hrob její denně nosím,

má mysl se vzpírá,

ACH BOŽE,

to není pravda,prosím...

Plamen můj už nevzplane více,

je tomu již deset let,

co zhasla má života svíce,

co navždy se mi zhroutil svět.

Já nechtěla dál žít,

snad Bůh mi odpustí,

chtěla jsem odtud pryč jít,

navěky věků nádherně snít.

Teď  za zoufalost,

že život jsem si vzala,

za troufalost,

co jsem vykonala,

nesu si svůj trest.

Ještě stále na tom místě stojím,

skrz slzy na svět smutně hledím.

Snad jednou se u mne někdo zastaví,

dlaň své ruky nastaví,

a řekne:"Pojď, je čas jít."

Dřív zdálo se to jako sen...