Jen já a noc I.

Točila se mi hlava. Potácel jsem se tmavou ulicí a už se ani nesnažil volat o pomoc. Třásl jsem se a vlasy jsem měl slepené potem. Každou chvilku jsem upadl na zem a bylo čím dál obtížnější se z vedat. Tmavý kabát byl celý uválený, pomačkaný, potrhaný a špinavý. A za mnou, vytrvale a neúprosně se klikatila černá lesknoucí se čára mé krve. Krve, která mi stékala z ramene dolů po ruce a kap kap odkapávala z úplně necitlivých prstů do tmy a prachu. Vší silou jsem si ránu tisknul druhou rukou. Za chvíli nepochybně vykrvácím. Tmavá, bezměsíčná noc. Nikde nikdo. Žádné světlo v okně. Žádné dveře, na které by se dalo zabušit. Jen já, ticho a kapající krev, která odměřovala zbytek mého života.

Všechno bylo jakési mlhavé. Rozostřeně jsem viděl cosi bílého a asi pět vteřin mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsou to dveře. Velmi pomalu a jakoby ve snu, jsem se k nim vydal. Všechno kolem mě tmavlo a já věděl, že každou chvíli omdlím. Neviděl jsem už nic, jen ten velký bílý obdélník zářící z temnoty. Hukot v hlavě byl nesnesitelný.

Najednou se mi podlomily kolena, celý svět se se mnou zatočil a já padal, připadalo mi, že se kácím hrozně dlouho, tak pomaličku a důstojně se nakláním dopředu, mé rameno vráží do dveří a já se podél nich sesouvám a má zakrvácená ruka kreslí na bílé dřevo tlustou temně rudou čáru. “ Tolik krve a všechna moje,” ještě mě napadlo a pak už mě obklopila temnota. A nikde nikdo. Jen ticho a pomalu se zvětšující kaluž krve.

(pokračování)