Proč?

Lukáš Potužník

Tmavé postavy ponuře, trochu sklesle, seděly na ledových kamenných schodech, které se stáčely do výšky, kamsi mezi trnitá křoviska akátů, a zadumaně hleděly na sebe.Vítr vanul zpoza nich a křoví se jemně vlnilo v jeho poryvech. Slunce zapadlo asi před hodinou a s jeho pohasnutím ožila noční zvířena. Cvrkání cvrčků a zpěv nočního ptactva protínal hustou atmosféru jako stříbřitý skalpel tělo nebohého pacienta oddaně ležícího na operačním stole.

Dívka seděla vedle chlapce v jemném objetí. Tiše pofňukávala, přičemž několik jejích slziček zanechalo na tvářích stopy po smytém makeupu. Chlapec na ní hleděl s chápavým výrazem ve tváři. Bude to v pořádku říkal jeho obličej. Debbie to ale nestačilo...

„Notak Jasone, byla to přeci má přítelkyně...“ poslední slovo polkla - po tváři jí skanula slza jako hrách. Její oči se skelně zaleskly.

„Já to chápu Deb. Jenže pláč ti jí nevrátí.“

„A co mám dělat? CO ?! Měla jsem jí ráda...“ Jasonovo srdce se zatetelilo při pohledu do jejích slzami zalitých očí. Vždy si říkal, že je jako kámen, ale tohle ho vyvedlo z míry. Sám tím byl dost překvapen. Jemným pohybem dlaně jí v obětí pohladil po rameni.

„Kdyby se to alespoň nestalo takhle... Jsou toho plný noviny, a teď Nicky. Říkala jsem jí, ať v noci nechodí sama, když ...“ v její mysli vyvstal obraz bulvárního plátku s palcovými titulky: „Hatredská bestie opět řádila“ a pod nimi ... fotografie Nicky. Její zubožený obličej zastižen v bolestivé grimase, jíž měl tu čest stvořit ďábel z Hatredu - jak zdejšího vraha nazývají lidé. Nicky, sotva dvacetiletá dívka, s vybranými způsoby, kterou měli všichni rádi.

Tedy až na jednoho - jejího vraha.

Ona byla jeho pátá - pátá dívka co zemřela pod dýkou tohoto šílence.

Její krásnou tvář označil svým rubínovým podpisem - několika tahy nože z ní udělal dílo ďábla.

Jason nepřítomně přikývl. Sledoval její oči - uskakovali ze strany na stranu - ale díval se dál. Naprosto mimo tenhle svět. Mhouřil oči na neviditelný bod, který se vznášel kdesi mezi ním a Debbie - sám měl pocit jakoby nad něčím přemýšlel, ale v jeden okamžik sám sebe překvapil faktem že nemyslí na nic. Jeho mozek jakoby vyhasl a nedal o sobě znát tělu. Pak to přišlo. Vzpomínka na včerejší noc.

***

Noc zahalenou do bělostného mlžného oparu - tichou, ospalou, nenávistnou.

Cesta parkem se plazila nevině vpřed a snad jen zhoubou pohnutá mysl by si mohla představit tu hrůzu, která se za několik okamžiků měla odehrát. Ticho přerušilo hlasité klapání podpadků vysokých kožených kozaček. Vrahovi se zostřily smysly. Stál ukryt v hlubokém stínu urostlých stromů a sledoval ladné pohyby své oběti - tak jako vyčkávající dravec.

Nicky kladla nožku před nožku a vyťukávala tak nechtěně takt pro svůj rekviem. Matný, deštěm provlhlý, chodník zrcadlil pošramocený odraz neviné oběti šílence bažícího po krvi a lačnícího po lidském strachu. V klidu šla dále - vůbec si nevšimla, že jí někdo sleduje. Měla jen ošklivý pocit, z pocitu, že se něčí oči lepí na její šíji. Takt jejích podpadků zrychlil. Čím dřív vypadnu tím líp kolovalo jí hlavou. Také myslela na rady od Debbie - je tak starostlivá. Ty zprávy o vrahovi jí zneklidňovaly, ale cesta tudy byla kratší - a ona cítila, že se jí nemůže nic stát, tak co...

Její klid narušil až zvuk kroků - blížících se kroků. V tu chvíli se její srdce rozhodlo puknout. Adrenalin jejím tělem proudil jak z naplno otevřeného vodovodu. Zalila jí panika - čirý strach.

Někde v duchu vykřikla z plných plic - teď zrychlila ještě víc. Ťukot jejích podpadků už téměř napodoboval rychlost tlukotu jejího srdce. Vzdálené kroky utichly. Přitom spěchu ani nezaregistrovala z jaké strany vlastně vycházely.

Došlo jí to v zápětí. Ze tmy z její pravé strany vyletělo stříbřité ostří - zalesklo se a s mlasknutím protnulo běloskvoucí pleť mladičké dívky. Mimo všechny pochopitelné pocity bolesti, strachu a překvapení se jí jal stísněný pocit. Její jistota v kolenou povolila - v bolestech zkolabovala vrahovi do náruče. Její mozek nebyl sto najít místo, ve kterém jí nůž proťal tělo - ale postupem času se jí rozjasňovalo. Po tom bodnutí zavřela křečovitě oči a utápěla se v nehostinné temné hale z předsudků a přání, která se již nikdy nevyplní. Její mozek myslel na náhlý krutý odchod z tohoto světa. Tmou v její hlavě prorazila bolavá informace - podbřišek... PODBŘIŠEK... volala za sebou. Pak jí došlo odkud cítí palčivou bodnou ránu. Skrze mezeru, kterou vytvořila pootevřením víček, si všimla jak z rány prýští v rytmu jejího srdce krev. Vraha ani nezahlédla.

Pak vzduchem prosvistělo ostří a navždy jí zahalilo zrak do tmy - upadla do šoku a s posledním výdechem zemřela. Vrahovo sevření povolilo - svalil jí na záda, obkročmo se jí posadil na břicho a rychlými, trhavými pohyby jí hrubě rozkrájel kůži na obličeji na několik karmínových linek.

***

„Posloucháš mě vůbec Jasone?“ slova Debbie jej vyvedla z pochmurného zážitku, který se mu vedral do podvědomí. Přistihl se při tom, jak jej onen zážitek ochromil a vzrušil. V nose pocítil kovovou vůni čerstvé krve - mmm, v duchu blaženě zavrněl.

„Omlouvám, se cos říkala?“ vydal ze sebe.

Debbie se dotčeně zamračila, přičemž jí z přivřených víček skanula slza. Očí jí zrudly a vydaly se do nepřítomné polohy kdesi v Jasonových hnědých očích.

„Copak tobě nechybí, byl si taky její přítel ne?!“ pak tiše zaklela a odvrátila obličej.

„Budeme jí mít navždy ve svých vzpomínkách a srdcích.“

Debbie na lících vyčarovala úsměv - trochu vzpruha. Objala Jasona se položila mu hlavu na rameno, přitiskla se blíže. Cítil její tlukoucí srdce vedle svého - blaženě přivřel oči a položil jí svou líc na její vlasy.

I přes tenhle okamžik mu v hlavě bleskl obraz dlouhé ostré čepele ukryté v rukávu. Jemným, ladným pohybem zápěstí ji donutil se vysunout. Nikdo by si ničeho ani nevšiml - ničeho.

„Chybí mi...“ zajíkla se „...tak moc.“

Jason přivřel a okamžitě opět doširoka rozevřel oči. Tuhle dívku si skutečně oblíbil. Byla jeho můzou. To ona sama jej seznámila s Nicky a dala mu tak jedinečný objekt jeho pohnutého umění. Sám sebe totiž považoval za umělce. Zborcená existence jeho mysli si dokazovala, a vůbec celému Hatredu, jaký je umělec. Cítil se jako Piccasso nebo Rembrant. Jenže jeho umění bylo zvrácené. Obrazce, které dny a týdny kreslil do náprsního bločku realizoval na kůži svých obětí. Hloupá šestice linií, jejichž spojením vznikl jakýsi znak. Netušil co znak znamená, a výraz abstraktní by pro něj nepoužil ani ten nejhorší psychopat. Ale jemu samotnému to připadalo originální, jako obraz jeho duše - uzavřené v cele živoucího těla.

Pět obrazců již své plátno má, a poslední zbývá.

Jason věřil v to, že až své dílo dokončí, skončí s tím. S tím vším, s touhle pohnutou kariérou pouličního malíře. Jeho zápěstí se chladilo na dýce z kalené oceli - je čas dokončit to, zařinčelo jeho hlavou. Teď nebo nikdy - zabij můzu a vše skončí.

V obětí rukou lehce spočítal žebra a s přesností chirurga si vytyčil cíl bodnutí - bude to rychle. Groteskní úšklebek na jeho tváři se rozpyl v měsíčním svitu v démonický škleb. Z rukávu vyjela dýka jako magický tesák a zasekla se do těla mladé ženy. S bolestivou hrůzou se vzepřela o jeho hruď a v proudu tekoucích slz utopila nenávistný pohled. Zrcadlo jejích očí jakoby puklo. Zrak se zakalil a zeskelněl - její pohled v Jasonovi zabodl pomyslný kůl do srdce - do tepajícího kusu kamene. Pohleděl na ní - možná ustaraně, možná jen ze zvyku, možná jen jako na prázdné malířské plátno ... možná. Přitiskl se k ní - naposledy jí políbil, přičemž mu v hlavě bleskla vzpomínka na jejich první schůzku. Natočil její hlavu tak aby jí mohl zašeptat do ucha.

„Brzy se setkáš s Nicky...“

Z posledních sil se Debbie ještě vzepřela - poslední příliv síly a energie - pak jen bolest v břiše. Cítila jak jí po odhalených liniích těla plyne krev. Jak s každým úderem srdce vyprchává životní síla. Zamotala se jí hlava. Její pohled se rozostřil - v ústech cítila krev a v hrudi podivný tlak. To zrovna Jason otáčel nožem, aby její utrpení ukončil. Přál si mistrovské dílo a ne zvrhlou rozšklebenou napodobeninu. Musela být originální. Sošná, bez náznaku bolesti - ne jako Nicky s tím svým bolestivým výjevem. Bože, jak se za ní styděl. Debbie byla jiná, klidná - jak jen může být klidná s 15 centimetrovou čepelí v břiše.

Nesmál se, nepřipadalo mu to dost ... na úrovni, při své práci. Pak se rozmáchl a udeřil jí přes levý spánek - upadla na schody a naposledy vydechla. Okamžitě si k ní sedl a začal se svou titěrnou mistrovkou prací. S každým tahem čepele cítil zadostiučinění.

Jak bylo dokonáno posadil se vedle ní.

Pohledem zavítal na její běloskvoucí ruku - chytl jí a jemně sevřel, tak jako poprvé. Opět zapřemýšlel. Co se to děje, něco co by nemělo. Debbie byla jiná. Jiná než všechny. Opravdu jej milovala, zbožňoval jejich večerní procházky - a teď je jeho dílem...

***

Policejní vozy stáli v koloně hned za ambulancí. Policisté pobíhali kolem místa činu jako pilní mravenečci. Jenže tady už nebylo co hledat. Pětice smutečních vrb jakoby obestoupila místo tragédie, stály tam jako němí svědci - jako by chtěli něco překazit - někoho zachránit.

Tam za vrbami, tam za křovisky, tam jsou schody vytesané z kamene.

Tam leží dvojice milenců, držíce se za ruce - vrah a jeho obět...

Paradox...