Rampouchy

Seděl u stolu a odměřenými pohyby škrábal brambory dlouhým černým nožem. Ještě že je přivezl, takhle tu má jídla nejméně na tři týdny. Vstal od stolu, aby přiložil do kamen. Rozhodl se nemyslet na vánici venku, přistrčil si stolici blíž starým rezavým kamnům a snažil se neslyšet nic kromě praskání ohně. Tohle počasí přece musí každou chvíli přestat. Nemůže to trvat věčně. Ještě že má dost dřeva. Popadl špinavý kus hadru, aby se nespálil, a zabouchl dvířka kamen. Zatracený počasí. Tahle bouda sice vydrží, ale je stará a promrzlá. Dávno mohl být doma v suchu a teple, kdyby si dal říct a odjel už se synem. Vlastně asi neví, proč tu zůstal. Nemusel by tu zůstat v tý pitomý starý boudě jako vězeň. Teď se pryč hned tak nedostane. Jestli zapadne průsmyk – což už se určitě stalo – bude tu muset počkat kolik dní, možná i týdnů. Zatracený počasí. Starý muž se zvedl ze stolice a přešel po skřípějící podlaze několik kroků k oknu, znovu zamračeně vyhlédl ven a se svraštělým obočím něco nesouhlasně zavrčel do šera vánice. Pak zapálil petrolejku a kritickým pohledem si změřil starý tranzistor na polici. Sundal ho a chvíli se ho pokoušel ladit, samozřejmě marně, chraptivým hlasem zaklel a vztekle ho mrsknul do kouta na jednoduchou postel. Pitomý počasí. Šel znovu přiložit a posadil se ke kamnům. nebude spát. Stejně by neusnul. Ještě by vyhasl oheň. Sedl si na stolici, složil ruce do klína a zabodl vzdorovitý pohled do kliky kamínek.

Nepamatoval si, jak se dostal do postele. Vůbec nevěděl o tom, že by šel spát. Ráno ho probudilo slunce – ucítil ho na levé ruce, jak hřeje a pomalu se sune dolů ke konečkům prstů. Otevřel oči a pomalu se zvedl, aby zkontroloval oheň. Dole byly ještě žhavé uhlíky, nemohl spát dlouho. Přiložil a když se ujistil, že dřevo chytlo, pomalu přešel k oknu a vyhlédl ven.

Všude bílo, jenom jasně modré nebe zářilo nad blízkými vrcholky, spousta sněhu až k velkému jezeru dole v údolí… průsmyk je zapadlý – přesně jak předpokládal. Odsud se nedostane. Bude tu muset nějaký čas zůstat. Pokýval hlavou a teprve teď si pořádně všiml úzkých dlouhých rampouchů, které visely po celé délce střechy. Znovu zakýval hlavou a tisíce jeho očí v nich se opět pohnuly. Tisíce křišťálových starých a vrásčitých očí, lesknoucích se v přímém slunečním světle. Otočil hlavou doprava a doleva a tisíce jiskřivých odrazů mu znovu odpověděly. Spokojeně se usmál. Takže tu nebude sám. Popošel do rohu a otevřel starou bednu, kde jeho syn schovává papíry a tužky. Byla tam spousta zažloutlých listů, některé z nich z jedné strany pokreslené. Na dně našel i pár odřených a okousaných tužek.

Přisunul si stolici blíž k oknu a znovu se zadíval do lesklého ledu, který mu němě oplácel pohled jeho vlastníma očima. Usmál se a zkusil udělat několik tahů tužkou. Už dlouho nekreslil. Ruka se mu mírně chvěla, když načrtával linii střechy, stěží viditelné břehy jezera dole v údolí, jemné stíny hor v pozadí a úzké siluety ledových sloupů, prohnuté ve slunečním svitu. Kreslí nejdříve váhavě, opatrně, jako by se bál, že svojí snahou obraz poruší, že se přenesením na papír všechno rozplyne a on tu zůstane znovu sám ve tmě a skučení vánice. Ale ruka se míhá čím dál rychleji, tvary jsou zvláštně blízké a ochotně se nechávají obtahovat na papír. Stačí jenom přidat trochu stínu tamhle, tady zvýraznit linii a vedle ní nechat malý kousek prosvětlený, starý pán se sklání nad papírem plně zaujatý svou kresbou a pod jeho prsty vystupují jemně zachycené odlesky slunce. Už musí být poledne, paprsky mají zvláštně slavnostní nádech, když prostupují mezi rampouchy a opírají se do dřevěné desky stolu, nedělní sluneční svit, stejný jako kdekoliv jinde, ale rozptýlený do oslnivé záře závojem ledu za oknem.

Starý muž sedí nad papírem a pokládá na něj jemnými tahy tužky sluneční paprsky, které se jako drobné prsty sunou po podlaze, zavrtávají se do skulin mezi prkny, jako by všemu, na co dopadnou, přinášely lásku, prostou a úplnou. Sedí a kreslí, jenom občas se zvedne, aby přiložil do kamen nebo se najedl, a s každou kresbou se mu led stává známějším, jako starý přítel, kterého kdysi ztratil a teď objevil na zašlé fotografii, jako kdyby on znal a miloval každé zákoutí mužovy duše svojí křišťálovou čistotou. Sedí a kreslí rampouchy v celé jejich kruté a nelítostné kráse, jejich chladnou nahotu a hřejivé světlo, v nich zkroucený obraz hor a své vlastní jiskřící oči, daleko živější, než jak je kdy viděl. Kreslí pod tvrdým pohledem odrazu svých vlastních očí, o kterých si myslel, že jsou jeho, a cítí jejich průhlednou prostotu celým svým tělem, žijí v něm a on žije v nich, dívají se na stejné hory pod jiskřivým sněhem a stejné chladné světlo se v nich odráží. 

Když po dvou týdnech přijede jeho syn, sedí starý muž stále u stolu. Papíry jsou pokreslené, z tužek už moc nezbývá. Měl štěstí. Dříví vystačilo a zásob bylo také dost. Měl štěstí. Sedí a dívá se na sluneční svit, jak protéká zamlženým sklem a třpytí se na okraji rámu a na střeše s tupými pahýly rampouchů, které jeho syn při příjezdu srazil ze střechy. Sedí a dívá se, jak tisíce odrazů vrásčitých očí v jeho poslední kresbě na stole přikyvují a upírají jeden jediný pohled na dlouhý nůž v koutě, když muž vstává, aby uvítal tak dlouho očekávaného syna.