Příběh pro tento den

Pozoruju písek v přesýpacích hodinách.

Jsem sama, na jak dlouho?

Ležím schoulená ve svých promiskuitních náladách

a stále vzpomínám na ten den,

kdy ses na svět díval očima cikády.

Bránili jsme se představě konce

a tváří v tvář šeptali jsme něžné nadávky.

Den vítal noc tmou

a my, dva blázni z kamene

se štěstím po kapsách v objetí počítali hvězdy.

Celý svět jsme měli za víčky.

Často slova vířila prach.

Jen někdy mlčel jsi... v groteskách.

Bláznil jsi - o trochu víc než já.

A ráno sluncem odcházels....

Při každém dalším dni dýchání bez Tebe

neurovnané myšlení bolí.

Jsi pronikavá samota, jež se neztrácí v davu.

Mlčíš.

Na obloze zanecháváš fyzické šrámy.

Musím jít.

Nedopovím příběh,

který jsem si připravila pro tento den

Nemám čas...