Jak jsem o TO přišla...

Na jaře tomu bylo skoro pár let, co jsme se neviděli. Slovo neviděli ovšem nic neznamená....

Byla skoro stejně oblá a měkká jako před časem. Nezapomenu, kterak jsem ji potkal a co to ve mně vyvolalo. Prošla kolem mě a já se neubránil zvědavosti. Co kdyby? Zastavil jsem se a zíral, pokusil jsem se o významný úsměv. Nechtěně jsem se rozesmál, když jsem se shledal pouze s přehlédnutím. O to víc jsem se mi zachtělo o jakýkoliv kontakt. Vidina, kterak bílá lepkavá hmota stéká do umyvadla místo na meruňkovou kůži mě nenechala v klidu. „ Ty se mnou nemluvíš?“ Zvedla oči a vykoktala. „ Ale jo, já jsem Tě neviděla.“ Hm, sluší jí to, ale furt stejně kecá.“

Umyvadlo se pomalu vytrácelo. Chtělo se mi říct něco hodně vtipného, ale cloumalo mnou otázka, zda jí opravdu vyrostl zadek, nebo to dělají jen ty kalhoty. „ Jak se máš?“ Sklopila namalované řasy a zřejmě významně špitla: „Jde to“.

Šel jsem Pankráckým sídlištěm a uviděl na obrubníku drobnou, skoro hezkou dívku. (Záměrně neříkám ženu, ženy mě totiž přitahují, dívky jen rozechvívají). Vzlykala a předstírala zájem o svou urousanou tkaničku od tenisek. Byl to roztomilý pokus o skrytí kropenaté tváře od pláče. Napadala mě spousta dojemných scén, které se tu mohly před okamžikem odehrát. Mohla si třeba točit  s klíčky na šnůrce, jež jí vyklouzly z prstíků a cíl si našly v jediném kanále na silnici. Teď se bála jít domů, kde bude hubovaná od svého věčně traumatizovaného otce a hysterické matky. Mohla také objevit na svých kalhotkách červený flíček a teď má strach, že je vážně nemocná. Možná ji také opustil chlapec se kterým se významně přátelila celý týden a byli spolu dokonce i v kině. „ Bolí Tě něco?“ Zvedla vybrečené knoflíčky a smířlivě řekla: „Jde to“. Neobtěžoval jsem se tedy s dalším vyzvídáním a pokračoval  směrem k domovu. Bylo mi, jako kdybych na tom obrubníku teď seděl já. A bál se sám sebe,  nebo o sebe? Odnesl jsem si něco z těch dívčích prázdných slov. Nemohl jsem se zbavit strachu. Byl to to onen pocit, který člověku bere zájem, vůli i osobnost.

Zahlédla jsem ho v tmavé chodbě. Okamžitě se mi vybavilo, jak  jsem byla před časem hloupá. Stále jsem se styděla. „Kruci, co tady dělá? To je tedy  zase den.“ Pokusila jsem se ho obejít, což nebylo dost dobře možné. Nasadila jsem tedy nepřítomný výraz, který ho měl odradit. Za zády jsem slyšela pobavený smích. Musela jsem se otočit a přistoupit tak na dialog.Ne. Vlastně jen na pokračování staré hry. Nevypadal zle, ještě pořád bych si dokázala se zavřenýma očima představit, jak mi to dělá pusou. Zakoketovala jsem s ním a vrátila se tak o pár měsíců zpátky.

Přijela jsem na místo včas. Byla jsem upocená  a hrozně zvědavá. Celý prodloužený víkend byl přede mnou a  já se těšila, že si užiju, abych měla za mořem na co vzpomínat. Výcvik byl podle plánu, jako vždy se mi dařilo nejlépe a tak jsem se ani nesnažila být skromná. Večer před zkouškou jsem dostala malé svírání břicha, tedy jsem se hleděla rozptýlit. U ohně sedělo jeho tělo, které se snažilo být příjemné na mou roztomilou kamarádku. Dle již dlouho cvičené a osvědčené hry jsem si přisedla a kamarádka tak  byla nenásilně donucena za chvíli vstát  a odebrat se sama do svého pelechu. Trošku nečekeně, i když plánovaně, jsem už byla za chvíli opřená v dešti o chatičku a kroužila pánví. Ráno mě jeho žena měla ráda stejně tak, jako když mě uviděla před pár dny poprvé. Nedivila jsem se jí, měla jsem pro ni větší pochopení, než které kdy ona měla k tělu svého muže.

Podobných příběhů se za ten můj zasraně vtipný život stalo nemálo. Ani jeden však nebyl podobný tomu, co se odehrál na tomto začátku. Měla  jsem dovolené všechny omyly a ztráty tohoto světa. Slova ztratila svůj původní význam. Neexistovalo nic, co bych nemohla udělat, co bych mohla neudělat. Zůstalo jediné. Vybrat si. Tak se tedy stalo, že jsem někde vytratila to nejpodstatnější. Nejpodstatnější?

Ptám se tedy, co to bylo: Pravda? Podstata? Vůle? Strach? Láska? Štěstí? Hrdost? Síla? Nebo?

...Vaurienna?