Sobě
měj znovu tu síluvěřit na modlitby
zpívat proti větrui cítit
cítit až ze břichaželezo v kameni,cítit ten strachi něhu v peřeji
. vzpomeň si
ranní
nárazy o hrudník
když spánky bolí.
vyběhnout jen tak
do obilí vpoli.
začátek
Zdálo se mi o kolejích plných hvězd
Bříška nohou bolela a tak mi nějak došlo,
že jdu po těch kolejích sama
a snažím se urputně zahnat svírání v břiše, skučení hlavy.
jen kapka..navíc..
Nedočkavá
čekáme na sasankyplátky květů, jakoby bílé úzkostíz blízkého rozloučenía děkování za každé nové, zrosené jitroběží po louce,ty dva proužky temperya oba září, oběma svítí očislzí a otevírají jarusrdce všech padlých na zemco nastavili ústa voděa dlaně zemizase . čekám na sasanky.
večer bez okrajů
probouzí sehladce
nic než paprsek hladící moje záda
a šafrán rozsypaný všude po nebi
ještě pár minut
Říjnová červeň I.
„Opravdu jsi tady. “, opakovala každý ráno. Probuzena paprskama vokně křečovitě svírala polštář.
„Opravdu jsi tady.
kuk z listí
před deštivým dopolednem
plaše dupe listím.
dětské hry
hluše a na obrázku.
o sebe..zakopávám
přestala jsem
chtít lidi kolem sebe
vím, že mlčení mě roztrhá
a vím, že mluvení vše pokazí
Podzimu
prostři stůl
vrabče sohnivým peřím
bez hrozby pomačkání
konců per.
Otevřenou hlavou
oční rozhraní
se čočkama nemění
na poli poskakujou květy hrachu
někdo tu vysypal pomeranče
Lednová
nad městečkem mlžínejprve květy zpožděné magnolieplaše vzhlédnouvčely na nich předtančily konci,žihadla stydlivě stočenado háčků. pruhy jim rudnouvlaštovky utajilypřímou dráhu vzdušných tras
ulice nepřipouští romantikudýchají zhluboka, křehcea na kyslíkový dluhpoleva zbetonu. o Vánocích kelímky od svařáku
všichni se tváříme opuštěněa máme ty „ smutný oči “,mezi slovy – zachraňte mě.
krůčky nejistédolevadopravapohled nahorupředjímá seberozkladdo země.
Malá
nespočetněkrátkolik lidí plakalo na chodníkykolikrát jsem po vás plivlaa je mi to fuklili, zasloužíš si veškerý trnyjen pro ne, neublíženízbytku mrňavýho směšnýho města.
jéjé. oranžovej sníh, modrý sliny
je zimavše živé tlumočí výčitky jinovatcea to jen rozložila tělonejdříve prsty zrudlya až pak se rozsypaly do rozettěší se zvýhledu
mlha rozdá spoustu něhyspáry jen tak ležízadušeny temperoukokety vnich ukazují barevnou mapua mně se vybaví jedno zvedlý obočí,ale on údiv není na místěúdiv je nemístný
Světlice
kontra - kluskontro - verzevjistym
těžko chápatelnym smyslune-smyslumě nějak schránky fascinujoupodobně jako předa potom
mimika ubližuje,miminka mají obrovitýoči vdece moudrosti. panenky si točíkankánovou sukníústa stažená- hnusí se misebeuspokojování cynikůa nadávky ženám
geometrie je fajnjen plocha těžce nenáviděnátrojúhelníky á čtverceco má střed - špatněvěta - svalnepříliš dobře ukotvenej na skeletpodobně jako trouchnivějící obrazypoplivanýho Ježíšea ten bolí. od křižovánínás nikdo milovat neučilpohřbení v důstojnostinebo rádoby štítu
Kosy
Jícny jsou na cáry a díry vhrudním koši
dětičky straší drak, má fosforový zuby
vypitá číše, rolety zpistácií
je zataženo…
Hlídač
řekla si, že tam ještě zůstane. Alespoň na chvíli se vymaní ztýhle světloplachý dimenze a nechá se unést parou. Bylo to fajn.
Kdo vnímá
sedla si na stůlreakce z detailů,velkejch situacívyžvaněnýho mlčenliva. teď zkoušívypít všechen lak,prostě jen proto, že tolik voní. dřevem. obrazem na starým plátněvyškvařenou idylou před křízem z kamenena hřbitov si netroufnu,tak po horkym dni nádherně hřála ona z něj tahala všechnu vřelostšpice zasazený do tělado široka jak dlaně rebarbory.
Ramena
Před setměním
Třeštidlo zkolotoče stěžkopádným zadkem a rtama ze sametuaž slova koulící se přes něj jako míčky přes mantinel,po a proti růstu vlasůšokují kaštanovostí
a dál
dlouhý krokyco nejdál svýdechempropnutý kolena
pochůzky za neznámemhlavně pryč od lidícestičky rudým listímvysokejch buků. hledání divnýho místa,je fajn se bát, cizí louky,cizích zvuků
Z nahoty černobílých těl
snad jsme ohluchli nebo se omlouvám svým šlápotám nahoře javory dole umělý jehličí a kameny ze sádry bolí až dokonalí lidé z dlaní vědců vykročí slepí a hluší neslyším sojky snad dřív nebo místem snad moje vina svlečený břízy bodavě vzdychají větve už nejsou vlasy od barev víš,zblbli jsme pryč,pryč. ještě tak jednou dýchat v čistotě. tam kde tančíte, mé lásky, nejsem v bublině za nedávno vykroč. zaslechnout.
Mahagonová píšťala z rohu přetančí..
autentickej vjemtrnový koruny na čele. trnypřes pět centimetrůdo obalů kaštanu zakouslývypouští mozkomíšní mok. krokykaždej prvnímihne tuhukaždej druhejtanker do bránice. zelený sluníčkapo odkvětu hroznůškrábou na vrata živýho samiprotože listy zase zpuchřaví.
ze mě, jen opožděně
mordování snůmi vůbec nechutnádobře,tak dokolečkatočí se diskykde je začátekpřišitej ke konci
nespisovný podvědomípřipomínáazurový podvečery,opilost smyslůzvrací mi zpětvýjevy zminula.
tolik vteřincouvá do zpátkynic se neměníproletím a zmizímfiltrační papírtvých potřeb
už akorát do ždímačky.
Bude..
polo-mrtvýpolo-pravdy. vybrečený emocea chladný přes schránkamamláďata stočený. ve vaku ze špínypolitý lógremmožná až k politování. pokud nesténáš do světa,že vlastní bolest je tou největší,necítíš.
pěšina
pruhy stříbra a šeď,
a strašně velká hlava
dvě barvy
ze kterých namíchám
Puf
déšť.
má důstojná hlouposti…
za tou pitomou bublinou
jsou tři brouci na snítkách gladiol
Sypanej
zavřela jsem se
před vypálením
uvnitř zakořeňují
pouště v lesích
Večerní zprávy
Víš,ony hyeny jsou bezva mámy
Se říká-teda ten moderátor to aspoň říkal…
A já tak nemam ráda tu jejich baletí honitbu
S ocasem staženým…jak se vyjímaj fleky za ušima
pět minut...
falešný rohy
lesní galerie
v zimě a barvách
na mně z obrazu tygra