Písmák Kankán kněze
tančím kankán na redohoty se zkřiveným úsměvem a zpocený mé chlupaté nohy vykřikují do jeviště života (jsem odporný chlap) Okolo mne prorezlý plot vibrující v rytmu i nerytmu podupávajících nohou nahoře svázaný drátem jako ptačí klec pán v první řadě svačí bagetu mlaská a slintá na zašedlou košili padají mu k nohám zčernalé listy salátu jako děvky z baru v suterénu kde bliká poslední žárovka RedHoti drnčí v uších prkna pode mnou čvachtají jak týden stará mrtvola z nich odkapává do hlediště krev s potem o pomlácené dveře osvícené jednou zaprášenou žárovkou co zapomněla jak má prasknout se opírá starý jednoruký kněz talár už dávno není černý a nadskakuje v rozkroku žárovka poprvé blikla a zabručela do rytmu okolo prolétla moucha to asi ten smrad žena v třetí řadě spí s hubou mastnou a v rukách položených na zapraných kalhotách narvaných jak nafouknutý balonek z pouti svírá křečovitě zbytky bůčku kluk v desátém pozoruje paní vepř-edu a leští rukávem revolver očividně má ho rád žena v páté kouří sousedovi ten přivírá oči blahem a kouří trávu žhavé mu odpadává do jejích vlasůa já . tančím kankán na redohoty .
Melodie
Vítr hraje do vlasů prsty na klapkách černého klavíru tichou melodii do času vplétanou rytmem těla závoj melodie pod dotekem prstů klavíristy souzvuk rozkoší v tobě tiché tóny něhy krůpějemi potu sněžíš po zádech zaháníš mou žízeň po tobě čekám na životodárný déšť tak vyprahlý jsem v sedě za klavírem a vzpomínám na tebe .
Jako krysař
Teskný ráno jak zmuchlanej hadr popelnice s pomuchlanym dekórem uvnitř pisklavě jásá moje vědomí stará krysa kapky deště rozmatlávaj prach se špínou do barvy dalšího dne paletou starého malíře s šedým zákalem opráším si mozek dva loky ze studený flašky v igelitce vzpomínky na včerejšek do uzle svázaný pozdrav kurvě na rohu tichým městem rozsvícenýma výlohama s píštalou skleněnou se šourám sám Jsem krysař svýho života co dohlídne dál dál než … by si přál.
Kolik je ...
pero skřípe jak dveře od baráku když za noci vrací se soused z baruslova líně tečou na papír jako by nechtěla, asi ze vzteku Kolik úsměvu jsi mi dávala je to dávno že už i matně vzpomínám si co si dobře pamatuju že tehdy drželas mě za ruku Kolik úsměvů bylo potřeba pro to abych tě neztratil když já blázen zapomněl se usmívat tolik úsměvů tolik dní samoty tolik tichých nocí tolik vzpomínek déšť vlhce mi připomíná tvé slzy které jsi kvůli mě. když jsem nevnímal pršíš mi na parapety vzpomínky něžných večerů sám vlastní vinou bez úsměvu Kolik štěstí rozhoduje. o úsměvu .
Hvězdy
S zakloněnou hlavoutiše šeptámprosby a přáníK zářícím tečkámne nepodobným dušímna které vzpomínámtiché lampy zářícínad černou oponoudivadla životaa tak oslněn tím množstvímneuvidím zhasínattu svoua přece vímže jednoujen jednouaž zase něčí hlava bude zakloněnána divadle nocito jedno světlo zhasnouuž se nebojímbyl jsem všímtrávou i větremsluncem i ledemsrnkou i vlkema hlavněhlavně člověkem
Divná Vánoční
Každý rokkdyž nebe vzpomene sina narozeného pro krvavý křížslunce zakryje si oči všude… všudepůlnoční tichý chór znítisícem hlasů a zvonůA jak prostupuje tě chladK zemi pomalu se snášíbílá pírkaz křídel smutných andělůa při každém krokupod botou pláčou snadjestlivzpomeneš si
Námořník
Jsem závaží
na kyvadle hodin mého času
houpu se na vlnách
střídám nálady
Osud
smutky v šuplíku zapomnění
zasouvám hlouběji
s přáním že se změní
a na křídlech molů
Jen tiše zašeptám
jen tiše zašeptám"scházíš mi"není to prosba či výtkaje to jen ticho s citem smíchanédo letního vánku co přináší vůni lukje to jen zurčení horského potůčkukterý studí až pálíje to jen poštolka kroužící na modrém nebikdyž tě vyhlížíjen tiše šeptám"scházíš mi"
Ztratil jsem anděla
To tři králové procházeli krajinou za měsícem prosvícených nocí V dáli zpěv zvěstujících Na lukách bílé démanty tu spatřil jsem ji v očích odlesk hřeje za řekou kde krajina dotýká se nebe vše jsem zaprodal za pohled sluneční štastný v dotecích já přehlédl křídla Ta křehkost něžnosti V letních měsících Zraněná mou opatrností Bolem předělů Zas tři králové procházejí krajinou Za měsícem prosvícených nocí V dáli zpěv zvěstujících Na lukách bílé démanty Ta řeka dělí nás Ty dál odlétáš Můzo neštastných Stále mám tě …. Již jen v představách.
Být jako socha
Být jako socha z kamene tesanáHrubé rysy oči zavřenéDuše zakletá nikým nepsanáV tiché prosbě vyslyšenýchdlaně k nebi sepnutéHrubý kámen ruce hřejí dotekynašich proseb a přáníV němé póze po staletíVidím ač slepýSlyším ač hluchý
stromek a stařec
Vznešený a hrdý vévodí pokojiRozzářený tisícem přáníPřes, a nebo právě za svou smrtZakouzlí pro dětské očiNaposledZelené ruce vzpíná v poslední motlitběV hřejivé náruči stěn uzavřených světůPro dětské oči na chladném skle, v teple a klidu. Chlubí se světlem a kometouNaposledChvějící ruka s stovkami vzpomínekZarytých do kůže jak špínaŽmoulá tři větvičky chvojeS kouskem celofánuSnad ne naposledChlad rozechvívá těloJak tehdy nedočkavost dětství před zvonečkemVzpomínek slza zdobí jehličíS pohledem vzhůru do jasných oken s dětským úsměvemKteré vyhlíží jako on tehdyTak zas další rokSnad ne naposled
Jizvy nezhojitelné
Na ohnutých zádech stopy po karabáčiRány co se nezacelíNehty ti s potěchou odloupnouStrup po tisícíV bolesti povinně s úsměvemPodáš dalšímu karabáčA znovu ohneš záda.
Ještě dýchám
Vědom své nedokonalosti
Myšlenky svázané vtěle
Bez možnosti vyjádření
Za zdmi ve své cele
Svítání
Hvězdné nebena jezeře slz, stín smutkuTěžká křídla beznadějeUsměv chladivě zebeSmutek leknínůPláč šumícího rákosíZ bolesti jezeroZáře slabý úsvitVážky květy probouzíBílá křídla otřou slzy rákosíBolest skápla do hladinyPrvní svítáníSe v tobě protahujeA rodíRoztáhni bělostná křídlaUdeř perutído slz a trápenísetřes kapky bolestizas a znovanepřestaň prosímnepřestaňtančíš po jezeře trápenívzlétáš vstříc sluncipo vzoru bělostné labutěkaždým mávnutím křídelrozstříknou se slzy do všech strana poslední kapka smutkuoči labutí vstříc svítáníopustí
Anděl stínů
Prsty neznatelných pohybů
Na kostěné píšťale
Ryjí vzory tonů
Studený dech
Koloběh
Ráno mě budí hřejivou náručí slunceA já mám do dlaně vloženouČísi malou dlaňČlovíčka, co hned vedle mne spíÚsměv na rtu, víčka zavřenáA jak dlaní svírá dlaňje ještě hřejivější to ránoKdyž se probudí usměje sea protáhne jak kocour na střešepak zmizí do kuchyně s pokřikem indiánůa celý den jak velký klukmne nebude potřebovat. Však už skoro věty píšeJen sem tam plete slůvkaTaké jsem za nocí chodívalV pyžamu a na kliku se natahovalS touhou zavrtat se pod vyhřátou peřinuCo tak přenádherně vonělaA nacpat svou ručku do té velké dlaněBýt v bezpečía spátUž je mi dávno přes třicetStejně pokaždé když setkám ses mámou vkládám ji svou velkou rukuDo její malé ručky pomalovanéTisícem zážitkůZas a znova se cítím v bezpečíA chce se mi spát
Vzpomínka
Nejsem svíčkový dědek
a moje generace nemá ráda dušičky
ale když přijde podzim
vzpomenu si na výlov rybníka
Každou noc
Když paprsky slunečního vozu
promění se vhvězdný roj,
tvé oči schová závěs řas.
Okno pootevřené.
Jak vzniká básen
To když je klid, a ticho. Sednu si ke stolu s malou lampičkou. Otevřu šuplík vzpomínek a najdu si papír. Papír, bílý jak ledovcový sníh.
Lípa
Tak mi včera radostně řekli.
Lípa před domem, už má dvě sta let.
Jako dítě já vjejím stínu,
jak král, si hrál a snil…
Podzim
I podzimní ránoKreslí po obloze tužkou touhyCesty setkáníDlaně stromůse klanějí zemi k spánkuspravedlivýchCestou něžně ozdobíneklidné hladiny s příslibemledového závojeŠipkyOkřídlených srdcínabízejí cestu milujícímV podzimním dovádivém větruDlaně propletenévnímají a hřejíStříbrné skráněZářící očiRty se blíží k poznáníUsměv souznění
Bar života
Kamenná klenba přítmí sílí
Cinkot sklenic na odřených stolech
Tlumený hovor do kamene vpíjí
Odráží tváří času historii
Jak tohle ON mohl dopustit
Být tak blízko a přitom tak dalekojak za podzimního větru trhat vonné lístky růžea pouštět je s větrem dál. a ani si nepřivonět láskomyslíš že to všechno se může . nesmět se dotknout, přivinout, políbit. Nechat je větrem unášetněkým zachytitněkým přivonětněkým přitulitpouštět je z rukouz rozmaru či studunechat utéct jak písek z rukoubez srdce věnovat je cizímu osudujen tak před sebou utíkatpo větru lístky poházetzlostí smutkem vše zpřetrhatkdyž vítr bude vůni roznášet a s lístky házetstojí s pohledem slepceporosty trav nemají důvodu se klanětNa vrcholku větrného kopcePřestane pak vítr píseň pěttmavá postava na kolena klesnev dáli zní zvonNa svatbu déšť lístků růží se sneseSám bude on
Ještě stále jsem
Když mám splín
Hledám malé radosti
léky na věčné mládí
vkapsách hliněnky a prak
Čas
Vzpomínám
Na tu něžnou tvář
žár očí co žádostí se smály
vůni našich těl.
Když máš splín
Na zář svíčky z nebevstanu z mrtvýchPro tvůj usměvnoční srdce zvonurozezní oblohuChór tisíce hlasůZa sebe vykřičíNenávist a smutekNa zář svíčky z nebevstanu z mrtvýchPro tebe
Co jsi vlastně zač
Mám tě v představách, lehký letní šat. Křivka boků, rozpuštěný vlas,z pod dlouhých řas, pohled pantera.
Brána slastí, cestou do pekel,něžně šeptaná. Tvář anděla lehce zmatená.
Záchvat
V uších mi ječí tisíce sirén,
slunce se schovává před tím zvukem.
Stíny se chlubí vrásky země.
Kolikrát…
Před publikem
Na ostrově klidu, vysvléknou mě,
myšlenky rozhází do pootevřených úst
Slova rozechvívají vibracemi citů. Masky neměnné.
Noční blues
Poslouchám noční blues, tóny lezou po kůži jak mravenci
Noha si neznatelně podupává bez mého příkazu
Zvuky se odráží temným pokojem
Násobí se a ztrácí
Pro kritiku
Prsty na kostkách pocitů tančí
Noc prosvětluje nádech světla zážitků.
Jak vojáci kulkou do zad, padají slova těch rozpaků.
Mám právo, když píšu rád .
Večer samoty
Ležím a přemítám
Na polštáři obraz tvého jáPomalu vychládá
Očí víčka se tlačí na sebe Ustřihnout myšlenku na tebeTikot jak bubnu duněníNáhle všechno mění
Nejsi
Bolest pocitů
Křičí
Plechový plátek pera sténá
Papír barví se jeho krví
Ticho,
Sluneční zář v tmavém ránu
když ode mne budeš dál
černý, tmavý bude bál
den promění se v noc
a zlá síla získá krutou moc