Písmák Vtělesnění (Inkarnace)
Soustředím se na přítomnost těla,
duše moje asi to tak chtěla.
Stalo se mi mostem mezi světy,
pod nímž, jako řeka, proudí věty.
Rty okraje
Cítím rty okraje, cítím ty pády,
stejně se ale neotáčím zády,
putuji krajnostmi, do krajů vzdálených,
tam vede cesta těch všech pravdou zmámených.
"Malířská"
Bůh pro mě jsoucnem rozprostřel plátno,
a potom mi řekl: "musíš jej napnout.
Abys tu otiskl představu svojí,
zažij se, ať tě to stojí co stojí,
Poetická
Někdo prožije život jeden,
někdo jich vjediném prožije tisíce,
někdo Láskou je jím veden,
jinému stačí světlo ulice.
Bohočlověk
Propadám světlům v koutech tmavých míst.
To v duších, ne v lidech, se tu učím číst.
Tam zapsány jsou verše všeho osudem.
I to, čím budem, až tu nebudem.
Momentka
Ačkoli momentálně hořekuješ,
za chvíli mi zase poděkuješ.
Ty víš, že když je správná cesta,
vede k nebesům
Děkuji tu?
Děkuji tu všemu, co se nám dvěma lásko stalo, jsem vděčný tomu štěstí, které mi dalo tě a vzalo. A věřím, že to bylo, opravdově ryzí, i když nyní tvému srdci, jsem lhostejný a cizí. A že tou tvojí láskou teď opíjí se jiný, já promíjím ti s maskou, když znám jen místa stinný. Snad jednou tu zas budu, za někoho vděčný, a snad se tu dá zemřít, snad život není věčný.
Filosofický rauš
Vzít to za správný konec, když život končí v reinkarnacích. Projít chaotickou změtí věcí zasutých v nitru poloboha a krvácet ze všech jeho ran. Vyrovnat se, přestat nenávidět vlastní postradatelnost u těch, v jejichž lásku jsme věřili. V pralesech, před stvořením člověka, usedavě plakat pod útesem antického žalu, před potopou vzkříšení do archetypů lásky, která nikdy nebyla.
Pauza
Obraz temnot se rozrůstá,když kladeš mi smutek na ústa,která v tichu bolest promlčí,než novou si slovy poručí. V bezpečí tvého úsměvu,troskotám, topím se pro něhu. Dlaně touží ti tančit po tělea polibky, na kůži sletělé,poněkud nesměle říkat tvé jméno. V srdci zní utajeno.
Za zády..
Je mnoho světůzanechanýchza mými zádyzažehnutýcha poté opět zhaslýchdočasná vězenídočasné azylyobčasné rájeAnoto všea ještě mnohem vícpři každé cestěv každém dniza svými zádynechávám je.
Dech zase ztracený
Dech, zase ztracený, vychází naprázdno bez jemu příznačného smyslu, totiž, že má být dýchán milujícím. Dech, opět pustina bez nádhery, zní jako fráze bez možnosti se usadit. Dech bez opory. Kazí vzduch a plíce plní žalostnou odpudivou beznadějí, nemohoucností napnout hruď a rozbušit srdce.
Jen Inkoust?
Píšící, tančící po listech papíru,
utvářející sám sebe,
vytvářím člověka.
Výtvor člověka
Bouřkový mrak
Říkají mi
- bouřkový mrak
V loužích
zrcadlení mé tváře