Masky - všichni je máme...

„Hedvábnou rukou přítele vybírej a drž železnou,“ vtloukávala do mě maminka již od dětství.

Dnes už vím, jakou cenu má pár těchto slov…

Když se podívám zpátky na svou minulost, skládá se z mnoha výboček a nouzových přistání. Snaha působit na lidi tak, abych se jim zalíbila, byla zbytečná, přinesla mi spoustu falešných lidí, kteří se vydávali za mé přátelé a jen užírali z mého „koláče slávy.“ Škoda jen, že ho nesežrali celý, mohla jsem všemu předejít.

Úsměv napravo, úsměv nalevo, zesměšnit kamaráda. To byla daň. To byla daň, kterou jsem musela odvádět, posléze i s úroky.

Do stejné třídy se mnou chodil jeden zvláštní kluk. Jmenoval se Herbert. To, co mu příroda ubrala na kráse, přidala na rozumu. Jejich domek neležel v žádné zámožnější čtvrti, nosil hnědé, zahradní kalhoty, které držely pohromadě snad jen silou vůle, mikinu s kapuci, která rozhodně nebyla posledním módním hitem a ošoupané tenisky, které jsem mu ale tajně záviděla. A proto se chudák Herbert často stával terčem narážek a posměšku a bohužel i z mé strany.

Kdykoli jsem si potřebovala upevnit své postavení, byl tady Herbert. „Hej ňoumo, chceš přijít na oslavu mých narozenin?“ „Eeehm, to bych moc rád, mohl bych přinést…“ „Šetři s dechem, nikdo tě přece nepozval.“ Salva smíchu, která mi zněla za zády, mi dodávala patřičné uspokojení. Jen bláhově jsem si myslela, že mám všechno. Krásu, chytrost a spoustu přátel za zády, kteří mě obdivují a že on nemá nic. Až mnohem později se ukázalo, jakou věc nesmírné ceny Herbert vlastnil, o které jsem já neměla ani ponětí…

Dny za sebou plynuly nudně, jak písmena v abecedě-zkrátka stereotyp, ale termín mých narozenin se den ode dne blížil. S partou jsme se shodli, že pozvat Herberta není zase tak špatný nápad. Kdyby náhodou nálada vázla, budeme mít Herberta – živý terč.

„Nechte mě, proč si nenajdete někoho jiného na ty vaše výlevy?“ Pokorně a se slzami v očích, které se derou ven i přes majitelovu snahu je udržet v jamkách očí, prosí Herbert. Nedivím se mu. Nevím, komu by bylo příjemné, plácání lžičkou na své nahé tělo, která je před každým novým úderem zahřátá nad zapalovačem. Je mi ho líto, každým jeho dalším bolestným zapojením se musím víc a víc držet, abych nezačala křičet „Tak už ho nechte, nechte ho být, co vám udělal? Dejte mu už konečně pokoj.“ Bohužel jsem dobrá herečka s velkou kontrolou nad svými emocemi. Usmívám se – jsem naprogramovaný stroj.

„Adri, Adriano, pojď se k nám taky přidat, je to zábava,“ přemlouvají mě kluci. Takhle bylo mé mučení docela pasivní a představa, že se aktivně zapojuji do jeho utrpení mi dere slzy do očí. Hlavně na sobě nenechat nic znát. Nemůžu se shodit. „Jasně, už jdu. Vždyť jste doteď vypadali, že k tomu nechcete nikoho jiného pustit.“ Sahám po lžičce a zapalovači, kterou mi podávají. Při přípravném aktu se mi třepou ruce, svádím to na zimu – v srpnu, jak podlé… Když vzhlédnu od lžičky mé oči se střetnou s Herbertovýma. Není v nich nenávist, jak tomu bylo doposud, spíše strach a zklamání. „Ty přeci nejsi taková, proč si na to hraješ, nedělej to,“ vydá po chvíli ze sebe. Zprvu jsem měla pocit, že se zase o slovo hlásí mé druhé já – mé pravé já, ale ne, byl to opravdu Herbert, ňouma, kluk v zahradníkách. Možná si ani neuvědomoval, jak do mě vidí, mohl ve mně číst, jak v otevřené knížce, byla jsem opravdu tak průhledná? Z mých myšlenek mě vytrhli až kluci, kteří se dovolávali mého protestu na předešlá Herbertova slova. Nesmím zklamat. Ale koho ? V mé duši se strhává boj. Mé ego versus spravedlnost, upřímnost, možná i soucit. Dnes už vím, že zvítězit se dá i tak, že nechám vyhrát to správné, ale tenkrát…. „Tobě asi hráblo,ne? Náš Herbertek si myslí, že mě zná, ale to ses hošánku šeredně sekl.“ Lžička sviští vzduchem. „Plesk, au, plesk, plesk…“