Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKdyby mohla mluvit...
Autor
Vzdálený_hlas_moře
Příroda je nejhezčí na podzim, aspoň se to tak říká. Ano, toto období má opravdu v sobě jisté kouzlo. Z dálky vidím, jak pár posledních zažloutlých listů pomalu, jakoby s nadhledem, opadává ze staré lípy. Staleté lípy. Na jejich prasklinách, které rýhují masitý kmen jsou vepsané dějiny, vzpomínky. Kdo ví, co všechno zažila, vytrpěla. Řezání malou kudličkou do svého těla od kluků - malých raubířů, kteří si porovnávali, čí nůž je ostřejší. Trhání jejího oděvu, když si malé holky hrály na víly a její listí používaly jako vhodnou rekvizitu. Kolik rozchodů se odehrálo pod touto korunou. Kdyby mohla mluvit…
Bylo mi 7 let, když jsem ho tam poprvé spatřila. Seděl na lavičce sám a přesto bylo celé okolí v jeho blízkosti naplněno něčím zvláštním, něčím velkým. Jako když po kruté zimě vysvitne první jarní slunce. Ještě nijak nepálí,ale přesto vás zahřeje a takové to bylo i s panem Františkem. Jako malá sedmiletá holka jsem neměla tolik odvahy k tomu, abych ho oslovila. Stála jsem kousek od něho a svýma ještě naivníma očima na ňej hleděla. Už na první pohled, šlo poznat, že je na tomto světě už nějaký ten pátek, ale přesto nepůsobil zchátralým dojmem. Seděl vzpřímeně, ruce sepjaté, jen občas pohnul hlavou. Pečlivě vyžehlený oblek jen uceloval dojem. Až mnohem později jsem si všimla jeho neobvyklých očí. Nebyly vůbec propadlé ani vybledlé, jak by se na jeho věk slušilo. Nebyly ani plné jiskry mládí, byly prostě jiné. Byly plné lásky, pochopení, útěchy. Byly to oči od Boha.
Po chvíli zvedl hlavu, jakoby věděl, že ho tajně pozoruji a svým tichým a uklidňujícím hlasem, který mají skoro všichni staří lidé řekl: „Vždycky jsem si myslel, že ta lípa hlídá zakopaný poklad. Všichni se mi smáli, ale já to jednou zjistím a ukážu jim. Věříš mi?“ A takové to bylo s Františkem pořád. Setkávali jsem se pak denně. Pokaždé, jak mi skončila škola, běžela jsem do parku, abych ho spatřila Buď četl noviny, drobil ptákům chleba, pokuřoval svou dýmku, nebo prostě jen tak seděl s očima upřenýma na tu mohutnou lípu a čekal. Věděl, že přijdu, den co den. Milovala jsem být v jeho přítomnosti. Vyprávěl mi o svém mládí, o válce, o jeho prvních pokusech s cigaretou, o tom, co vyváděl, když byl malý kluk a já s pusou otevřenou dokořán hltala každé jeho další slovo.
Rok se s rokem sešel a já si už podávala přihlášku na střední školu. Poslechla jsem Františka a šla si za svým snem. Dneska mi poštou přišly výsledky – byla jsem přijata na svou vytouženou školu, na konzervatoř. Už se těším až mu to povím, až uvidím záblesk v jeho očích, jak je na mě pyšný vždycky, když se mi něco podaří. Musím si pospíšit s obědem, abych byla v parku co nejdřív. Už z dálky ale vidím, že naše oblíbená lavička je prázdná. Říkali jsme ji ostrov – ostrov iluzí. Dnes by se spíš hodil název pustý ostrov. Nikdo na ni neseděl, ani František ne. Za celých 9 let, co ho znám, se nezpozdil, vždycky už tam na mě čekal a vyhlížel mě. Dneska ne. Park byl prázdný, Sedla jsem si na lavičku a přemýšlela. Po chvíli jsem se zahleděla do lípy tak, jak to on dělával. Dnes to nebyla ta lípa, kterou znám – majestátní a dominantní, dnes byla skleslá, jakoby jí někdo ublížil. Podívala jsem se pozorněji, za ty roky bych ji namalovala i zpaměti. Ano, nemýlila jsem se, na jejím prastarém kmeni se rýsovala čerstvá prasklina, z které ještě teď po jejích okrajích stékala smůla. Po pravidelných intervalech odkapávala na uschlou trávu. Kap – kap – kap, jak slzy nářků.
Kdyby mohla mluvit…