Ale stále se k němu vracela
Vždycky si myslel, že nechat ji za sebou bude to nejjednodušší, co může udělat. Když se kněmu ale stále vracela vpodobě květin na stole, vůně pomerančovníků a pláče hlavní hrdinky jeho rozepsaného románu, začalo mu být trochu úzko. Ošem mávlrukou a pokračoval ve své už dávno narýsované cestě, podobající se křivolaké sinusoidě jedné aritmetické funkce. Míjel ji dennodenně vočích ocelotů a občas ji spatřoval vodlescích slunce na hladiněkaluží čerstvě po dešti avneznámých ženách sšálou, krokem nebo vlasy, které si u ní pamatoval.
O nešťastné lásce André Oliviera
Mladičká Prudencia Lorenová (jejíž jméno se hodilo spíše na ženu středního věku, kterou dívka vzezření značně připomínajícího právě vylíhlé ptáče ani zdaleka nepřipomínala) se právě věnovala své oblíbené činnosti – hlazení mimóz – a při tom marně vzpomínala, kdy se naposled stalo, že by se za celý týden zvěnčí ani jednou neozvalo úpěnlivé volání sirén. Sama se divila, že otlučené tlampače, visící na každém nároží, už dávno nezačalo bolet vkrku nebo že se alespoň jejich zesilující zařízení nenachladilo vdůsledku zamoření města jednolitou, popelavou mlhou, sápající se sneodbytností zběhlého a sebejistého svůdníka pod sukně, kabáty a šály. Podle místních zpráv sice měla Paříž právě zažívat slunné dny a toto tvrzení hlasatelé tvrdošíjně opakovali den co den už několik let, ale skutečnost byla většinou značněodlišná a tak obyvatelé vynalézavě objevovali své vlastní metody předpovědí počasí, od těch nejjednodušších zahrnujících sledování změn svého vlastního těla (a tak Prudenciin soused vždy přesně věděl, kdy bude pršet (což ovšem bylo skoro pořád, takže jeden ani nevěděl, jestli to opravdu ví díky vystřelující bolesti pod levým kolenem)), měřením hustoty mlhy (když klesla pod dvacet procent, bylo jasné, že to děti učitele fyziky zprotějšího domu všem hned vykvákají, než aby si to raději nechaly pro sebe) nebo předpovídání dle počtu ok ve slepičí polévce, nejlepší široko daleko, kterou vařila Prudenciina teta, u které dívka přebývala.
Když už se všechny mimózy svinuly do sebe a připomínaly kopřivy po prvním mrazu, sedla si Prudencia na starou židli u okna a pozorovala ulici pod sebou.
Dvě osoby, dva konce stolu
Všechno samozřejmě proběhlo úplně jinak, než očekávali. Žádné popraskané rty od polibků, žádné neumně skrývané stíny slz, žádné přísliby lepších zítřků, ve které doufali, ale nevěřili. Táhla je ksobě nejspíš jen nevysvětlitelná, iracionální touha po vlastním sebezničení, sadistická chuť topit se vbahně smutku a minulosti.
Vybrala své nejhezčí šaty a na hlavě si udělala pevný drdol, o kterém si myslela, že jí sluší víc než rozpuštěné dlouhé vlasy nenápadné barvy muškátového oříšku.
Skleněné oči vycpaných zvířat
Skleněné oči vycpaných zvířat
Je po dešti
Kapky vody se na listech šeříků
Třpytí
Slizké stopy na polštáři
Ruce mám zašpiněný od hnijicích jablek,
Protože nerada nosím rukavice.
Ty pěkný, červený bez plísně
Nemám ráda,
Medvídek
Byla neděle, medvídek si jako obvykle uklízel, vysával jako o závod. Když vymetal z rohů špínu, narazil na pavoučka Krištofa, který si právě předl síť. Medvídek řekl, že nechtěl rušit a odešel vymést prach. Když douklízel, chtěl si sednout a posvačit svůj dobrý med.
Já, Věra, dítě a pán s bombou
Vlak se kodrcavě rozjel. Házel sebou sem a tam a se svými moderními obdobami se nemohl ani srovnávat.
Rozhlédla jsem se kolem. Polovina světel nad mou hlavou vůbec nesvítila, ta druhá jen matně poblikávala a snažila sepředstírat, že vydává alespoň nějaké to světlo.