Já, Věra, dítě a pán s bombou

Vlak se kodrcavě rozjel. Házel sebou sem a tam a se svými moderními obdobami se nemohl ani srovnávat.

Rozhlédla jsem se kolem. Polovina světel nad mou hlavou vůbec nesvítila, ta druhá jen matně poblikávala a snažila sepředstírat, že vydává alespoň nějaké to světlo. Na oroseném skle okénka se trůnila modrá nálepka Chiquita a nápis černou fixou, který nešel přečíst, byť by se člověk snažil sebevíc. Venku byla tma, jen tu a tam se odnikud vynořila světélka vesnice nebo města

Přes uličku seděla zavalitá paní a vedle ní poskakovalo malé dítě. Paní spala – nebo to alespoň tak vypadalo – a dítě pobíhalo po celém vagónu, aniž by mu matka věnovala pozornost nebo jej, pokud už opravdu lezlo na nervy, když se podesáté ptalo postaršího pána, jestli má v kufříku bombu, nenapomenula. Pokaždé, když však otevřela oči, dítě dělalo všechno špatně, ať to bylo cokoli.

CHUDÁK DÍTĚ, pomyslela jsem si.

CHUDÁK MATKA, pomyslela si Věra.

Naproti nám seděl ten postarší pán s kufříkem a bombou a vedle něj kluk s notebookem na kolenou.

Vlak pomalu, za skřípění brzd, zastavil.

JEŠTĚ JEDNA ZASTÁVKA A BUDU DOMA, pomyslela jsem si.

JEŠTĚ JEDNA ZASTÁVKA A BUDU MUSET OPUSTIT TOHO SYMPAŤÁKA, CO SEDÍ NAPROTI, pomyslela si Věra.

Nikdo nenastoupil a vlak líně pokračoval ve své cestě.

"Chyť mě za ruce," řekla Věra a odložila knihu: "SEBEOBRANA NA ULICI".

"Cože?" odvětila jsem mírně zmateně, ale pak jsem pochopila.

"Notak dělej!"

Ani jsem se nesnažila držet ji silou. Jen ať se vysmekne pomocí nějakého chvatu, o kterém si právě přečetla, alespoň bude mít radost...

Vysmekla se.

"Tys mě nedržela pořádně," vzdychla

"Tak ještě jednou."

"Ale fakt mě drž pevně."

Chytla jsem ji pevně a měla jsem neodbytný pocit, že jí každou chvíli rozmáčknu zápěstí. Kroutila se a nešlo jí to. Pak najednou trhla a bouchla do notebooku tomu klukovi, co seděl naproti – a kdyby jej nechytil, tak by spadl na zem. Musela jsem se skrytě smát. Postarší pan s bombou se také pousmál, ten kluk na nás vrhl nenávistný pohled a paní zmateně otevřela oči.

"Tos byl ty?" zahřměla směrem k dítěti, které zavrtělo hlavou a začalo skákat v botách po sedačce.

"Zbláznil ses? Ihned slez dolů!" zakřičela na něj a dítě se s odporem posadilo. Počkalo, až matka zavře oči a pak na ni vyplázlo jazyk.

Věra se omluvila a nenápadně se snažila skrýt svou knihu, aby ostatní neviděli, oč se pokoušela.

Vlak znovu zastavil.

ZA CHVÍLI BUDU KONEČNĚ DOMA, pomyslela jsem si.

ZA CHVÍLI UŽ KONEČNĚ VYPADNU, pomyslela si Věra.

Přiskákalo k nám dítě a upřeně se zadívalo na pana s bombou. Mlčky na něj upíralo svá zvídavá kukadla a pak se nesměle ozvalo:

"Pane?"

"Ne, nemám v tom kufříku bombu," zavrtěl hlavou a netrpělivě se podíval na černý kufřík, co mu stál u nohou.

"Máte flek na košili," dodalo omluvně a stydlivě odběhlo na druhý konec vagónu. Matka se protáhla a jakmile zjistila, že její dítko nesedí nehnutě vedle ní, zařvala:

"Kde to tam lítáš? Pojď sem." Dítě chvíli bezradně stálo u dveří a pak se začalo uličkou pomalu ploužit zpět. Nedošlo ale ani do půlky cesty a matka už zase spala. Když dítě procházelo kolem nás, postarší pán si mimoděk přisunul blíž svůj kufřík, jakoby se bál o svou bombu a já si všimla, že má na košili opravdu skolo neviditelnou skvrnku. Já bych si jí rozhodně nevšimla.

Blížil se k nám průvodčí, ale jízdenky nemělo smysl vytahovat, protože jseme se blížily domů.

"Jdeme?" vybídla mě Věra. Oblékly jsme se, Věra se ještě naposled podívala na toho kluka, já jsem se vyhla náletu dítěte a vyšly jsme ke dveřím.

Vlak sebou cukl a pak nadobro zabrzdil. Vyskočila jsem ven a mířila k podchodu.

"Nechala sis tam kapesníky," konstatovala Věra mírně škodolibě. "Cože? Kapesníky? Počkej!" pár kroky jsem byla zpět u dveří.

"Panebože! Snad se nebudeš vracet kvůli zatracenejm kapesníkům!"

Ale já se musela vrátit.

Vběhla jsem do vagónu, Věra netrpělivě stála venku. Vtrhla jsem k našemu sedadlu.

Kapesníky tam nebyly.

Vlak se rozjel a Věra na mě zběsile mávala.

Kdesi přede mnou se ozvalo otrávené:

"Jízdenky, prosím" a já začala utíkat před průvodčím do dalšího vagónu.

Dítě chvíli ještě nenápadně stálo vedle matky a čekalo, až se ta otravná holka ztratí z dohledu, ale pak znovu vyskočilo a v rukou radostně žmoulalo balíček papírových kapesníků.