Písmák Bezcitné mléko
Dnes je čtvrtek, 19. dub na 2007. Přišel jsem d omů a shodil ze sebe, s polu s oblečením, tu tíh u, která se na mně poka ždé nalepí ke konci náro čného dne. Venku ještě zbylo pár jarních paprsků zapadajícíh o slunce.
Ztracený život
Zbloudilá duše procitla za úsvitu,
celou noc hledala správné tělo.
Vzkříšený hrdina zdávných mýtů
kreslí znak války na vybledlé čelo.
Dneska oslavujeme!!!
Mamka přišla domů, tak jsem se šel podívat do kuchyně, co tam kuchtí. Vstoupil jsem a mamka zrovna dělala chlebíčky. Byla zabraná do práce :Já: Nejsi na ty chlebíčky úchylná. Dělala jsi je nedávno.
Obchodník s životem
Vzbuzený ze sna, stočený do klubíčka, snad nadnáší mě bůh ví kam můj kouzelný bohabojný osud. Fiktivní prach snáší se na má víčka, však nevzlétl jsem dosud vzhůru k nebesům. Strach z výšek je možná příčina, že těsně před vrcholem otáčím svůj tryskáč zpátky na zem. (přisání je drastické) Chybělo pár metrů od propasti nekonečna.
Zimní spánek
Sněhová peřina, studená deka, pokrývá každý rok zelenou krajinu. Rostliny spí, zvířata čekají, až se sníh rozpustí v slunečním svitu. Jehličí na stromě schované do ledu jak stovky ledňáčků s příchutí smůly. Vrány se choulí v loveckém posedu.
Závrať z kolotoče
Roztočil jsem kolotočna jednu z možných stran,mě se neptej. ,,Bůh ví proč. "Zůstal jsem tu sám. Pokud zvolíš špatný směr,nemůžeš se divit.
Zátiší
Stojí stůl pod stromem uprostřed zahrady, zůstal po včerejším pikniku opuštěn. Na stole miska a v ní čtyři jahody. Láhev se šampaňským vypěněným. Z pečiva drobečky vošatce zůstaly,na, květy zdobeném, ubrousku z papíru.
Lidská špína
Hustý sníh zatáhl oblohu,děsivý křik se táhne od děcáku,starý pán nemůže na nohu,utichl hlásek zpěvných ptáků,marně se snažíš nadechnout,špína ucpala dutiny,nad hrobem stíny pokleknou,jsi oběť červí hostiny,jsi jenom špína,nejsi nic,jsi jenom neplodná hlína,bez hranic,jsi první a poslední naděje,jsi jenom otrok vyšší moci,čelo se potem zaleje,když v čele stojí cvoci. Bez lidí není žádné moci,však lidi nemají tu moc,a každý den nový otroci,chodí k nám prosit o pomoc. A já je posílám chcípnout. Jsem jenom člověk.
Sůl nad zlato
Valí si hovnivál po cestě kuličku, jde pořád dál a bez zastávek, z hovínek nechává za sebou cestičku, tam kudy prošel se táhne smrádek. Počasí špatné, kulička těžká, malinké kamínky na ni se lepí, ,,Jak se ti šlape. " nikdo se neptá, kam cesta vede sám hovnivál neví. Zvěř se mu směje: ,,Marná tvá snaha.
Láska prochází žaludkem... Psáno z pohledu buzeranta při noční návštěvě ledničky
Ruka šmátralka čumí na párka,
nemůže si zvoliti, co si narvat do řiti.
Jak má zjistit mezi tolikati tvary,
který z nich bude ten pravý.
Zpověď schizotika
Ano. Jsem spokojený. Ležím a sním. Miluji tě krásná Markéto.
Oběť přírody
zrůžověla oblohaptáci se radujíslunce plesávětry dujívrací se domů opilecmatka sténámuže se bojíděti se skryjíNa louce rozkvetly skvosty přírodydoma se rozléhá lítostný pláčpavouk si šije síť na listech jahodyděti jsou zchoulené jak zavináčdětem na ochranu pozvedá sekeruna noční obloze hvězdy se třpytíkrev z obou končetin nalila do džberumoucha se do sítě pavouka chytíze stromu začalo padati listíposlední lopatu hlíny hodilana střeše domu se rampouchy blištísekeru společně s mrtvolou pohřbila.
Netřeba děkovat
Rozplývá se malé dítě hrajíc venku kuličky
netuší co do vínku mu dali sudičky
kuličky jsou kulaté a dítě neposedné
malé dítě zubaté snadno jednu vdechne
Stanice na rozcestí
Jsem zaseklej zase na svý myšlenkový trase mám zpoždění a taky chyby v hlase příští stanice je peklo turbulence jako prase život je jako fotbal dám si šluka v poločase semnou stojí všichni lidi na zastávce a já nevím jeslit brečet nebo smát se všechny kolem sebe mám přitom pocit že jsem sám tak vytáhnu čerstvě ubalený brko z kráby všechny hlasy rozplynou se v hustým dýmu trávy vážně nevím co nás čeka při pohledu na člověka ze sluchátek k sluchovodům sápe se mi další track o tom proč jsme tady jestli podporovat snahy překonávat svahy jak zjistit výsledek obraz se mi zrní v rytmu koleje se vlní ve věčnosti zásek jestli sny se splní nebo osud zmrví tvoje bytí spoustu máš otázek na stanici ozývá se skřípání kolejí nevím jestli nastoupit nebo čekat na další kdo poradí mi jestli je to správnej vlak život nemá jízdní řád jenže čekat na zázrak žádnej náznak k zlepšení né to nemám v povaze a tak nastupuju svezu se po dráze bůh ví kam cesta klikatá pořád spousta vyhýbek pořád stejnej delikvent pořád stejnej výsledek než bys řek vezmu sluchátka pak majk zas další track nesundám tě jako sprite kytarka tě probere vzbudíš se na poli v autě někde mezi městy máš den volna GPS ti nevalí a sjel si z cesty nehledej místo odkuds právě přijel musíš valit dál najisto jen tak budeš pořád živej musíš hledat místo který možná ani není možná snění možná cesta k probuzení musíš valit aspoň kilo vole nebuď žádná plečka naše cesta vede přímo pořád dokolečka nemusíš brát steroid ani dávat éčka abys procitl dřív než ukončí větu tečka musíš hodit slova do éteru abys pochopil tu změnu která dělí od úspěchu a od průseru věř mi má to cenu projet peklem když na konci tunelu je z tebe vítěz co snažil se o změnu svýho života je to tak přece v týhle souloži nebudeš hrát kokota a i když přeskakuje stopa je lepší utřít prach a né se schovat a znova čekat na zázrak.
Reakce na kririku
Ou, jak sténám. Ou, jak vzlykám. Nad tím co jsem splodil. Proč jsem vůbec něco říkal, proč jsem semka chodil.
Nová naděje
Mé radostné pocity podpoří tisíce úsměvůa nad krajinou stín se rozplesá, obklopen přelivem zženštilých půvabů, zažil jsem peklo i nebesa. Spasil jsem duši svou arkádou výjevů, co do skály rukama vytesám, armádu hrdinů z hlíny a kamenů, abych už na bolest nebyl sám. Spoutal jsem řetězy zjizvené vzpomínkya zavřel je hluboko do nitra, odkud už stoupají jen drobné pramínky, co se zas vytratí do zítra. Snažím se poskládat rozbitou naději, se kterou praštil jsem o zem, věřím, že další zas budu mít raději,neboť jsem pro lásku stvořen.
Radost jedna báseň
Sotva jsem se dosmál začalo mě píchat u srdce
rozum neví co jsem posral třesou se mi ruce
bavil jsem se radoval se cítil jsem se blaze
teď se vnevýslovných křečích válím na podlaze
Láska je mocná zbraň
Rotační kulomet co má slepé kulky,rozstřílel moje srdce přesně na dvě půlky,oddělil komoru, oddělil síň,nebylo z mramoru, je jako skříň. Spodky jsou dole a svršky nad nimi,jako když od smetí oddělíš hrách,spodky jsou hořké, svršky jsou od hlíny,vždycky se zašpiní když neznáš strach. Co bylo příčinou stádia rozpadu,zbraň která střílí však nezabíjí,je mnoho vítězství, je mnoho rozchodů,kulka co minula projela šíjí. Čistím svou ránu s rukama od krve,ta krev co zasychá nebyla moje,zabil jsem panu co střílela náboje,srdce už nebude bít jako prve.