Písmák Seeth
Kolmo hráchem na stěnuPřes modem hledat útěchuKdyž nakonec ji dostanuVysázenou v LaTeXuPak proč ptát se tolikrátPo slepých cestách poznáníZde plus je a zde krátAž tělesem to zaváníPlus je čas mládí zmizelýZtracen v temné vodě sítěKrát je přízvuk hříchu kyselýČi snad onanie nebaví tě. Tak spředena jsou lana pevnáJen silným únik dopřán jestKrása je levná, Bože, tak levná. Ale život, toho svrbí pěstNeb tato cesta trnitáPodobna je samovražděKdyž ruka admina je pobitáHřeby a víra skryta v pláštěTak uteč do hor a tam skryj sePavouk dál své vlákno předeNad pivo sedni a tiše boj seAnarchistů i slov, ty virtuální vřede.
Říjen!
Už pokleklo září pod náporem listíA nové tvary se vylouply z davuPotemněl obzor mých hubených žníZatímco zběsile do října plavuZ léta jen vzpomínka, hromádka kostíVe foyeur ropíná svá křídla podzimStrach stavím navzdory konturám dníKteré však jako vždy raději prospím.
Sedm kroků
Ve stavu pololežení,Po spoustě nocí probdělých,Sedm kroků stačí k ní,Jen sedm, ale zbytečných. Podívej se do jejíchOčí, které ze snů znáš,Koukni do těch ledovýchStudní, v nichž se nevyznáš. Vidíš tam snad zablesknoutKousek lásky minulé,Jenž odešla ti za vesnouTak náhle a zbaběle. Nebo si snad myslíš, žeJejí vůle dozná změnA přes všechny potížeBudeš k ní zas navrácen.
Něsáb
Duše máZmučenáVzývalaAndělyAby miNa ZemiSpaseníSeslali.
O lásce
Byl jednou jeden pán a ten pán měl psa a měl ho moc rád. A byl jednou jeden den kdy pán musel odejít z domu a jít jinam a musel tam být na minutu přesně - závisela na tom celá jeho budoucnost. Takže se pán sbalil a šel a protože si nedovedl představit svůj život bez psa, vzal ho s sebou. Jenže pes se cestou zranil a kulhal.
Noc dvacátá sedmá
Víčka mám těžká, olověnáA spánek přešlapuje u dveříSvou vůní vzala mi ho ženaCo ve svou krásu nevěříHlavou mi pomalu táhnouVšechna Tvá slova včerejšíMyšlenky se nesměle tážou„Může být život lepčejší. “Jistěže může, to je snad jasnéVšak raději budu takhle dál žítNad ránem plodit pro Tebe básněA kvůli Tvým očím po nocích bdít.
Enema I. - V.
- I -Ty, kdož nejsi hodenV trusu mého koně státiStřež se hrotu mého pera. Já zranit neváhám tě slovemAž se budeš hlíny ptátiKdože napsal dílo Slávy dceraOzvěna z rakve ti pak napovíŽe to byl Jan, příjmením KollárA že je to spis alegorickýPřísedící už snad jen dopovíŽe jsi zralý přijmout černý talárDo schránky pošty elektronickýJo, takový už je syndrom dobyZírat na monitor se zrakem vodnatýmA lemem kalhot od bahnaJež zaschlo když jsi sehnal sobyDo ohrady s drátem ostnatýmA pak je věšel na ráhna. - II -Však netuším, kam ta báseň spějeVždyť přece milostná být mělaA nikoli o sobech a plachetnicíchLeč prázdnota v mém srdci zejeManon je růže, Manon je včelaManon je G-dur zahrané na poklicíchUvnitř v hrncích vaří se voda živáPro Erbenovu zrzavou liškuNebo pro obarvenou A. LangerovouCo zpívá tu jak vrba křiváA zjevně nečetla tu knížkuV níž oběšence vrány klovouHle - srdce, játra, ledvinyA žlučník - toť samý kámenDost na obložení chalupyA pak už jen z orchestrionu střepinyJe jako když žába sedne na pramenA porodí dva slizké polypy.
Víra
Na stěně terčSe středem v mém srdciVisíA na Jih - k moři táhnou pěvciJejichž zpěv přelíbeznýDráždil naše smysly kdysi. Pověz, příteli, jsi mi stále blízký. Nebo jsi odešelJsi zlý a cizí. Snad už ten čas nadešelKdy slabost má lidská zmizí.
Tvůrčí bolesti
Na hodinách temné věže kostelníSvým půdorysem do čtverce tvarovanéRučičky mizerný úhel spolu svírajíPodobny milencům šestnáctiletýmTvrdé křeslo má stehna objímáPopelník špinavý stojí mi na strážiNoční vítr venku čechrá listíA tma objímá svět uvnitř mé hlavyBarvy na náramcích dráždí mi sítniciKarel Kryl se zeshora díváMolekuly nikotinu mozkem se toulajíVesmír teď voní létem a astramiČas ukrajuje kousky krátkých životůList papíru mě čistotou provokujeModrý inkoust protéká kuličkovým peremA nápady mají dveře pevně zavřenéMyšlenka na ženy mihne se myslíNa zemi pak roztříští se kompletněStřepy mé touhy bodají do chodidelZbytky sil míří do teplých krajinNa židlích litry lihu blábolíVšak téma dnes zdá se nevděčnéZa oponou z kaštanu lidé se ztrácejíNa nebi bdí duch hlavního městaSvoboda svítí barvou zelenouS levicí ruku v ruce v alejiSchyluje se k plaveckým kurzůmPro mrkev v břečce kyseléČas ukrajuje kousky krátkých životů List papíru mě čistotou provokuje Modrý inkoust protéká kuličkovým perem A nápady mají dveře pevně zavřenéMá Katy, myslím teď na tebeZdalipak tento můj pokus oceníšPud umělce žene mě k činůmJejichž účel znají jen bohové na nebesíchSedím tu jako pochmurný vrátnýOděný v bílý sváteční šatTáhne na druhou hodinu po půlnociJen spánek mi má nemoc nedovolíAno, Osude, mám tvůrčí bolestiRodím své myšlenky řezem císařskýmLarvy plazí se kolem a nechápouAle já vím že prošvihly svůj čas k zakukleníČas ukrajuje kousky krátkých životů List papíru mě čistotou provokuje Modrý inkoust protéká kuličkovým peremA nápady mají dveře pevně zavřenéMá díla minulá na mě vystrkují rohyPonoukají mě k epigonství mrzkémuNechci však dnes jitřit staré rányVedlejší kolej budiž skutečně vedlejšíMiliony knih leží v Národní knihovněMiliardy slov se v nich tlačí na sebeSmysl snad dávají člověku střízlivémuVšak pravdu by v nich marně hledal i opilýKruhové fleky od kávových kelímkůLákají duši na dlouhou cestuRáno slunce vyjde za krušným horizontemAby večer mohlo na Vysočině spočinoutČas ukrajuje kousky krátkých životů List papíru mě čistotou provokuje Modrý inkoust protéká kuličkovým perem A nápady mají dveře pevně zavřenéDveře a konec jsou symboly svatéPříčetnost mizí v dešti metaforVinní i nevinní válí se v peřináchUšitých ze zvířat jimž nikdo nezaplatilDaleko na jihu kácejí pralesy deštnéObrázky z chatrče hledám mezi řádkyV plamenech pekelných zhynou proroci konzumuA z popela povstane světový mírInspirace je bublina v bylinné láhviNáměty ke psaní jsou skvrny na ubrusechVerše jsou záminkou k letmému seznámeníPravidla platí, když se to dějinám hodí Čas ukrajuje kousky krátkých životů List papíru mě čistotou provokuje Modrý inkoust protéká kuličkovým peremA nápady mají dveře pevně zavřenéCit v ruce ztrácí se v propadleNa hřbetech vln rodí se šílenstvíKolem ubytovny obchází o holi CaligulaLidská bytost je pravým triumfem psychologieVypínač je nástroj k ovládání světelBezprizorně tu plácám nesmyslySvětla se ovládají ve zdi vypínačemZvažuji možnost násilně ukončit projevBeznaděj života nepopřou zákony fyzikyBeznaděj básníka nespraví hasící přístrojPrázdnota je čerstvě omítnutou stěnouVápno z duše škrábu nožem kuchyňskýmČas ukrajuje kousky krátkých životů List papíru mě čistotou provokuje Modrý inkoust protéká kuličkovým peremA nápady mají dveře pevně zavřené.
Motto
Z láhve jsem vyvolal Démona alkoholuAby mi pomohl Od mého světaboluA on mi poradil Zradit své ideályNačež jsme závislostemFalešná jména dali.
Týden
Ve stínu blesku sedmý denSkuhrá němou prázdnotouV marném boji s chladem tvýmJenž na led změnil vlhký senŽe přijdeš s vlnou devátouA tvé tělo splyne s mým. Ve světle stromů sedmá nocZastřela můj mrtvý cílUrvat kousek toho srdceJehož vlastník má tu mocDát mi důvod abych žilAč to žití chutná trpce. V bláznivém tichu ten dlouhý týdenNedal mi šanci tě za ruku vzítVšak jistotu dal mi že s ledovým klidemDál můžu o tobě po nocích snít.
Vyřiďte luně
Vyřiďte luně že jejíhoSvitu se pro dnešek zříkámPřestože v tajnosti prosím hoAby mě odvedlK vílámco života smyslV róbách svých hluboko skrývajíAč dávno, předávno zkyslA jen bláznové o něm teďZpívajínápěvy falešnéPáchnoucí bouří a chlademVzývají mé touhy tělesnéProti nimž bojujiVzdorempevným a trvalýmVšak chabým, Bože, tak chabýmA nijak už před světem netajímŽe odpor ten činí mneSlabýmjak klásek pšeničnýNeschopen utéci kombajnuJe to snad úděl dědičnýŽe pravdu svou v životěNenajdusílu zakousnout hloubDo hořkého jablka poznáníDál budu stát jak solný sloupVe světě, jenž průseremZaváníkoncem všech krásných věcíLásky a síly udržet štítV mém srdci chcípají plameny svícíAch, Bože, řekni, pročChce se mi blítz tohohle žitíKde nemá už smysl se na cokoli ptátOmluv mě, Bože, že propadám pitíVšak nemohu za lidství svoje seKátse za moje hříchy odpornéKteré však konám zvráceně rádNemám sil učinit to gesto topornéA osudu navzdory těm sračkám seSmátse a nevědět dočista nicBý čistý jak hladina blankytné tůněA nevidět smysl těch ponurých skicTo všechno prosímVyřiďte luněže jejího svituPro štěstí své využít neumímŽe alespoň dojem schází mi tuDojem, že tomuhle světurozumím.
Sbohem
Do kraje kde levná vína jako plevel rostouDo měst věží stovky metrů zvícíchDo země pod vlajkou svobodnou leč prostouStovky kilometrů od Blanických rytířů spících Tam odjíždíš v života svého pětině Ach, těžko mi dnes v noci je Neboť tys' mé štěstí v tomto světě jediné A teď vezme mi tě sladká Francie Tvůj smích zmizí Úsměvy vyblednou A dívky cizí Mé srdce posednou.
Legenda 5
Vyhaslé prameny ve vlasech bez jména,Šedivé kameny vržené do pléna,Tekutá jezera s květenou plovoucí,Na hraně večera projevy horoucí,Práchnivé přežitky zjevených iluzí,Kyselé polibky tě strašit nemusí,Oteklá přehrada uprostřed budíku,I růžová zahrada z atomů vodíku,Vrata od klecí ztracených nadějí,Odlesky všech věcí které se nedějí,Palčivý smích před východem k ránu,A z dvojverší mých jen postavit bránu,Básníkův hrob,Na kříži věnec,Bejvával snob,Teď je s ním konec.
Pud
Když lžou mi vášně u kávySkrz bledý závoj citů,Když chtíč mi špiní rukávyU JPEG bitů,Když tasemnici nemravnouCítím hlodat v břiše,Když řeč prochází úpravnouPro aplikaci klišé,Když krásu spatřím blankytnouPo schodišti scházet,Když začne léto najednouPerly sviním házet,Když láska troubí do bojeLesním rohem rudým,Když na rozhraní pokojeKřivky ženské vidím. Pak s křikem běžím do políCestou kterou známA přijímám jen s nevolíŽe rozmnožit se mám.
Apoštol
Jsem následkem bez příčinA stvořením bez důvodu. Jsem prostým součtem veličinTlustou knihou bez úvodu. Jsem slepou nábojnicíZ nekonečné války. Jsem oběť ve štvaniciJiž pozoruji zdálky.
Poslední
Vymazat jméno je jistě snadnéStejně tak dopisy do koše vložitV mysli však zůstanou vzpomínky zrádnéA náznaky toho, co mohli jsme prožítV podzimním větru a s bolestí hlavyRoznáším letáky s blonďatou holkouNemaje tucha, že blíží se stavyKdy srdce zlomí mi svou dlouhou toulkouMarně se vyptávám všech známých bohůZda jsem už tehdy snad něco k ní cítilKdyž přišel mráz a čas vánočních trhůA její šátek mi na cestu svítilZ jednoho hrnce jedli jsme spoluNa stejném sněhu jsme nechali stopyTenkrát jsem navěky dal sbohem moluA vyrazil na moře plné slov "kdyby"Neodymový laser ve čtyři nad ránemZa zpěvu ptáků na betonu žitíByla's mi Biblí, Sunnou i KoránemRozkvetlou lilií i kávou k pitíNaboso jsme chodník v Pisárkách zkusiliPapírky hledali jak Koniáš bludyV centru zas nápisy na zdech jsme tušiliZnali jsme kam, ale ptali se kudySpala jsi na kopci za naším domemJá ptal se kdo z nás je větší blázenPřátelství bylo nám košatým stromemKdyž bylo potřeba, člověk byl hlazenA když hvězdy nám dobrou noc přályPod širým nebem za žabího řvaníNa dalekém západě polnice lkalyŽe přichází léta špatného spaníZtratil jsem tebe, tvou pomoc i smíchZbyla jen písmena z poštovní přepravyKdyž zas po roce začal sypat se sníhJá věděl, že ani Bůh už to nespravíFlaška s vínem když svítila na cestuNebyl tu strach, jen spříznění dušíMá mysl zvrácená našla si nevěstuVšak mysl nepozná, co srdce už tušíPak byl první leden a nový rok začínalPodáním rukou na zastávce ObláCigára s velbloudem zrovna jsem načínalTy naposled ke mě jsi šíji svou zohlaSíly nám došly, kávu jsme dopiliNikdo z nás netuší, zda lze takto žítTo, co jsme stvořili, jsme také rozbiliTo, co nám zbylo, nedáme si vzítVymazat jméno je jistě snadnéStejně tak dopisy do koše vložitNavždy však zůstanou vzpomínky krásnéNa všechno to, co stihli jsme prožít.
Yo
Krajkou na kraji krajinyLem tiskne hlínu zeminyKde ptáci sedí bublinyA vzhůru. Vzhůru, Gemini. Již mlčí celé rodinyPro vodu, vítr, splodinyA na provaze hodinyVisí sklízet plodinyNa účet zubní sklovinyPlatí psáti koninyLháti jak pálit dřevinyV krbech lůzy, spodinyPlamen - svíce vidinyNa holé pleši šedinyAch, paměť drží přečinyJež spáchal jeden jedinýJako přímý předvoj příčinyHněv utopené bažinyPáchne co symbol nevinyCo husí brko z peřinyCo slepá próza KřelinyZahlédnutá z šalinySběr jablek ztrácí malinyPřírodní park BalinyKonec padá z hladinyViz špičkou nože kladinyŽe autopotah z hadinyJe poslán formou spěšinyDo řitě modré ženštinyCo skrývaj' tyhle hlubiny. Jen vychytralé mašinyA zločin skrytý za PINyV křiku slepic z dědinyKdyž hoří vlasy MartinyI Achilles měl slabinyV tramvaji směr ŽabinyŘidič kouří z kabinyRoztodivné travinyA z této mlžné patinyUbroušené pilinyLež nosí dívkám květiny.
Skládka lidského odpadu
Pár metrů od startu říkáš si "Stůj. " Život jsi prostál tu, kydaje hnůj, Nemůžeš najednou do dálek hnát Máš budoucnost určenou - musíš dál stát. Máš ruce svázané a nohy v kameni, Obzory zúžené brýlemi mámení. Pár metrů za startem obracíš zpět S vírou, že za světem je další svět.