Písmák Schůzka v modlitbě a dešti
Prohrábnout tak hustý liják,
Jako pár nezvedených vlasů, co brání ve výhledu.
Jsem ruka prostrčená rámy téhle galaxie,
Jsem město z popelavých uhlíků,
Myšlenka na konečcích prstů
Myšlenka na konečcích prstů
Marnivý sníh
co přišel tát na pár okamžiků
svobodná vůle
Když už mě nemiluješ, sním
Kdybych tak uměl uletět
Té noci, co začla za úsvitu
Vzlétl bych zpátky do těch dnů,
Co znovu začly,
Idyla
Čerstvá padesátnice Karolína si obula bačkůrky. "Uuumm, ty jsou ale měkoučký," zálibně si pomlaskla opírajíc se do lenošky.
Pak ji ale napadlo, že zapomněla otrhat angrešt dole v sadu, kde už ale v tuhle hodinu nepříjemně pražilo slunce. "Nu což, ať to všechno klidně shnije, já se z toho neposeru.
I need to knovv novv
Napadlo mě, že to byl sen.
Slova spředená se smyšlenkami,
které jako kroky s každým dalším dnem
přešlapují ve stále hustším neznámu.
den-na-vsi
Neomalené hledání Boha
mezi drobky od snídaně
sedmou ráno a třetí odpoledne
prosté a naivní
Individualista
Ve dvou metaxách
jsem vypil celé neonové město
v chodníku se rozpil pocit
ukojit se
Moje malá samota
Nohama mačkám chuť granátového jablka
a v srdci cítím smrt tohoto pokoje
Je tu pusto
jako vlaštovky s utrhanýma hlavama co bloudí po setmění
Rituál s očima k úsvitu
Nohy tě zebou od rozednívání
když v dálce zaprší
a labutě spolykají všechnu tmu z nábřeží
zapálíš nebe - jedním slovem - jsi unavený
Pocit u kostela Máří Magdalény
Asfalt který rozpustila noc už teče ulicemi
Tisíce zapomenutých bohů mluví o světle mrtvých hvězd
Když udeřím řasou do tvých tváří
Otevřeš.
Senzualismus
Propletený očima
zapomíná na vánek
co v zobáčcích snesli ptáci
na dna všech studní
Úsvit mezi zimou a jarem
Bojácný z každého dalšího úsvitu
touží po petrklíčích a po fialkách
v oknech zapraskalo ráno
špačci roztáhli karmínová oblaka
Skládání zakřiveného časoprostěradla
V půli cesty
zachytit konec
jednoho konce
než bude pozdě
Když padalo slunce
Koupila si lístek na tramvaj
a jela na konec města,
tam kde slunce padá k zemi,
kde by snad trochu jeho krásy pro sebe si chytila.
neNávrat
Až jednou na zápraží zastaví se sníh
a dny jak labutě zmlknou,
zavřu za sebou a nenechám tě vejít.
To až jednou vzpomeneš si, že jsme se znali
Zlomek něhy
Betonové město
zabořené do tmy
jako dlaně hluboko do kaše vody
husté a plastické jako tělo
Lavičková meditace
Až jednou vzpomenu si na tmu
sedne si na lavičku vedle mě
a pošeptá mi tiše pod dubem
to tajemství co si nechávala pro tuto zvláštní chvíli
...
Všude je nebe setřeno
zbyly jen ostny z per
a mraky bodají věže
dlouhým úzkostným vzlykem
Neznámo co není v mé moci
Pomerančový vzduch se miloval s klidem a pokojem
za míň než jedno mrknutí oka
sesypal do náručí tisíce svobodných obrazů přetavených v totožných plodech
jako před miliardami nenávratných realit
Jednoduchá lilie
Měl jsem jednoduchou lilii
a bylo v ní všechno
byl v ní Bůh
i tajemství
Bláhoví
Lehce filosofický text
abych si připadal trochu výš než ostatní
za nehty svrbí zbytek nenaplněné lásky
a v okně nebe teče jako starý inkoust
Pro rok
Můžu si obléknout déšť
a nechat se hladit listím po vlasech
zastavit se a nostalgicky mlčet
přejít po cestě
Psí víra
psí víra je slepà
jak hlas žaluzie
co vplétá se do pokoje ticha
když noc začne měsíc ujídat
Zlínský podzim
Beton se odloupává ze září
na Svazích
k městu vystavěnému z terakotových cihel
a země bolí hmatatelným listím
Hnědý koník
Když jsem se procházel alejí
Zas
kudy ke mně ještě žhnulo světlo padlých hvězd
přišel ke mně hnědý kůň
Neuchopitelnost
Čas
protkává hmatatelné věci
iluzivností
jednou
Nevyslyšená modlitba
Marmeláda stekla
z chladnoucího těsta
palačinkového slunce
jahody popadaly za kopec
Prázdninový optimismus
Obloha hoří
velikým plamenem
cítím jak sucho spaluje
kyslík z plic
Dusný den
Ušlapal jsem den
a vhodil do koše…
mosazný zvon
za oknem
s Beránkem
Světlo se lámalo o stvoly trávy a z podhledu se zdála celá obloha tak zvláštně zaoblená a obrovská, jako by se mě snažila obejmout. Cítil jsem se hodně zvláštně, příjemně malý. Byla to krása, jak si světlo hrálo se stínem na mých pažích a nohách, jako malé kotě s klubíčkem a jak vítr jakoby konečky prstů přejížděl po vlasech vysoké louky. Byla to krása a já se v ní vůbec necítil nepatřičně, spíš jsem se do ní potápěl a volně se nechal unášet jejími spodními, hřejivými proudy až k rozmáčeným břehům jasných snů.
Velké obilné pole
Slunce se láme o víčka
v obilných klasech
pro minuty
s každým mrknutím
(ne)Stěžejně někdo nový
Kradmý povlak
Podsvětlený měsícem
. Selena houpající se
Na rákosí .
Happy ending
Rány na prodej,
Když lev řve do sucha
A když hříva se cuchá
Do plamenů
Zcela fascinující až jsem se musel zamyslet
Znal jsem jednoho kluka, říkal si katolík, byl celkem vysoký, taková nanicovatá postava, světlé vlasy a možná modré oči, ale to už si nepamatuju. Znal jsem ho krátce a přes veškeré jeho ideály mi přišel tak trochu protivný, spíš teda tak trochu víc. Když mi psal mail, přirovnával Pannu Marii k naší mamince a tehdy chtělo se mi napůl zvracet a napůl smát, každopádně největší chuť jsem měl se od něj distancovat, a tak jsem mu odpovídal dost stručně a po intelektuálsku vybíravě. To jsem tehdy hodně četl Voltaira a měl jsem blízko k deismu.
Než přijde babí léto
Zkusím si připnout černá křídla
Protože vlaštovky ještě mají daleko
K odlétání
A než se k němu odhodlají
Nevěřící Tomáš
Nad dveřmi v kuchyni
Visí vám umučený Ježíš.
Chodíte lhostejně
Bez povšimnutí
Re-Creation of man
Zlámej mi křídla,
rozžvýkej oči
- Vyplivni ze mě
Hromádku slin.
První máj
Bude pozdní večer,
Bude První máj
A v prázdné louce
Zase budu sám.
Oprýskaná fara
Po schodech jde smutek – takový ten tichý těžký smutek upatlaný od prachu smočeného rozlitým vlhkem z konviček. Jde a rozdupává vteřinu za vteřinou, jde sám kolem nabubřených andělíčků, kteří ze sebe smyslně třou lampy bez světla. Jde a bere za kliku vysokých dveří, co se odlakovávají ze staromilské pokory nebo odevzdanosti času, se kterým už jen tak plynou od pantu k pantu a vržou ze zvyku.
Otvírá se velké divadlo, od komody ke kříži asi sedm metrů.
Savana
Ve strunách stébel hledám pointu,
Co vymizela,
Když mraky řekly dost a začalo pršet
Na konci věty
Transcendence
Stvořil jsem si Austrálii,
I když nejsem sám pro sebe,
Abych se kde cítil doma.
Kolem jsem rozsypal kameny,
Akceptovatelnost
Za zimní zahradou je kuchyň,
Tak jsem si sedl a díval se.
Na zdi visel kalendář
Bylo právě velikonočního,
Slyší?
Zvonky
Mně cinkají v botách
I po stvolech trav,
Po zvětralých
Nenápadně betonová zídka
Skrčil jsem se pod paže noci
A zakryl měsícem,
U poháru jara,
Který pil oranžová světla
Prožitek
Delfíni mi šplouchali v bělmu
A kroužili kolem panenek
Slastně hekali a třeli se o břehy v roztoužení
Svou plastickou kůží.
Znovuzrození kouzlem
Mraky jsem si schoval za nehty
Zbělelé od těžkých kovů.
Už cítím, jak hřmí a burácí,
Vzájemnou interakcí.
Sídliště Jižní Svahy
Najdi pulzující život v černobílém světě
mezi paneláky.
Najdi pulzující život
plný barvy,
Rané léto
Rané léto
Černý vítr přede mnou vinul minulost
a dával mi ochutnat sebeúctu
ve zlomcích vteřin, které měnily můj pohled
Když jsme doma neměli tužku
Když jsme doma neměli tužku
Když jsme doma neměli tužku
ajá chtěl zvěčnit pomíjivost,
ohryzal jsem si prsty