Písmák Terapie realitou
Paní H. si vybrala pohodlné, domácky vyhlížející křeslo. Sedí napřímeně, ruce složené vklíně.
Je jí o málo víc než čtyřicet let; krátké vlasy si barví na modravou čerň.
Vidíš toho kluka?
Tenkrát jsme se zrovna vracely zpraxe. Autobusy nahoře vPlotištích jezdí tak jednou, dvakrát za hodinu a když zrovna nedorazíte na zastávku přesně na čas, nezbývá vám, než čekat, vydáni na milost a nemilost živlům a zvědavým vesničanům. Snažily jsme se zahřát prokřehlé prsty a povídaly si o právě uplynulých hodinách, strávených v„diagnosťáku“; po deseti minutách šedi a chladu se zpoza rohu vynořil autobus – desítka.
Prázdný.
Kazatel
„Děkuji vám za pozornost mí milí. Doufám, že se svámi opět setkám – příští neděli, vdeset hodin, na naší televizní stanici. Bůh svámi. “
Světla pohasla a nervózní ticho, napjaté jako bublina těsně před prasknutím, povolilo.
A v dlani mi spal bůh
Ten podzim se zatím vyvíjel přímo pohádkově. Chodila jsem na vysokou a ještě pořád mě bavily přednášky i profesoři; ve volných chvílích jsem brigádničila ve vinárně na náměstí a okouzlujícím úsměvem lidi přemlouvala knákupu drahých vín; a ty opravdu volné chvíle jsem trávila posedáváním vminiaturních zahrádkách zapadlých kaváren a vyhříváním se na měkkém podzimním sluníčku.
Tahle brigáda a ještě mnohé další drobné práce mi dovolily zabydlet se vpodnájmu; mrňavém, zatuchlém pokoji, jemuž se ze zdí odlupovaly velké pláty omítky, prolezlé plísní – ale já tu byla šťastná. Nastěhovala jsem si sem kytky, kterým vlhko vyloženě prospívalo, a tak bujely jak vpralese.
Kabelka
Make-up
Smake-upem vruce se postaví před zrcadlo. Ranní světlo je ostré a jeho nepřívětivost podtrhují ještě bílé dlaždičky. Všechno vtom světle vypadá neduživě a studeně – i její pleť. Nanese na prsty trochu make-upu a pak, místo toho, aby si jej rozetřela po obličeji, si na každou tvář namaluje malý ksichtík – na pravou veselý a na levou smutný.
Anděl
Slunce se sklánělo kzápadu a město pohlcoval stín vysokých skal, ulici za ulicí, jako záplava líného téru.
Jen tak mezi řečí jsem lžičkou ukrojil kousek něžně růžové jahodové zmrzliny.
„Říká se tomu thanatopraxe,“ vysvětloval jsem své společnici. Zmrzlina mi tála vústech.