Písmák Mistr
Ve velké výhni uprostřed místnosti pomalu dohasínaly poslední uhlíky. Kovárna ponořená do noční tmy, ředěné pouze nesmělým nazelenalým světlem plynové lampy z ulice vypadala tajemně. Roztažené kožené měchy připomínaly křídla netvora antického podsvětí a zčernalá kovadlina mířila svým bojovně vystrčeným špičatým koncem k velkému dřevěnému stolu, na kterém ležela pečlivě srovnaná pestrá sada kovářského náčiní. O kus dál, ležely vyskládané železné ingoty a pruty slitin, určené k odlévání do forem ledabyle odložených v protilehlém rohu.
Genius Loci
Ukryta v průjezdu domu stála dívka. Dlouhé hnědé vlasy jí vlály v lezavém průvanu, který tudy protahoval, černě nalíčené rty staženy do úzké přímky. Bleděmodré oči netečně pozorovaly úzký výřez ulice a až po okraj je plnila vše pohlcující nuda. Říkali jí Genius Loci - duch místa.
I na strechach konci cesty
Skřípění křídy po betonové podlaze se rozléhalo opuštěným skladem jako hromobití. Plechové zdi si pohrávaly s ozvěnou a proměněnou v kvílivý uragán ji vracely zpět do prostoru. Loki odpudivé zvuky nevnímal. Jeho mysl se plně upírala na jedinou věc.
Není kam spěchat
Stál na kraji rušné ulice, jejíž tep se právě zastavil. Vozy ve dvou proudech stály a nemohly se pohnout tam ani zpět. Davy lidí, řinoucí se jindy po chodníku, náhle zmizely. Jako by někdo vypnul kohoutek napouštějící se vany.
Hlubiny paměti
Tma. Světlo zulice rozporcovalo pokoj na několik bledých proužků a hned zase zmizelo kdesi za rohem. Velké červené číslice budíku hlásily do světa aktuálních 03:27, všechno vypadalo, jako normální středeční noc. Všechno, až na Maxe.