je to láska
mlha tak příhodně rozprostřená
po místech kam bych se chtěla podívat
sedím ti na dlani
a ty ji otáčíš k zemi
zázrak
myslím, že jsem ztracena
myslím, že už jsem za hranou
myslím, že už se nemůžu vrátit,
protože tam už jsou všichni mrtví
počínání
musíš počítat s tím
nebo asi nemusíš
nemusíš nic
nemusíš jít za čarodějnicí,
poslušná říká
poslušná říká, že v sobě nemáš žádnou svatost
musela by se zašklebit
a rozdrásat si tváře před každým zrcadlem
čarodějnice cítí, kde všude by ses vešel
spojuje perverze
otevírat se ti, abys mohl vstoupit,
je jako přivonět si k růžovému vřesu
a potom jeho snítkami zaplnit otevřené rány dívek
klečících na tvé cestě
trvalo mi rok, než jsem se probudila
trvalo mi rok, než jsem se probudila
dobře, budu psát o krutosti
proč si spolu nezatančíte.
kolik asi uběhne let,
šťastný den
Jednou, pár hodin před tím, než jsme se Soňou odjely za Pepou do Liberce, jsem potkala u hlavního nádraží básníka.
Básník se se mnou nadšeně zdravil.
Říkal: "Ahoj. To jsem rád, že jsem tě potkal.
Kosťo
Jdi, kam ještě nikdo nešel,
a drž se pevně stop,
které ti zanechali.
Kdyby oko za oko
Kdyby oko za oko,
tak už jsem úplně slepá,
ani jediný z těch dopisů
bych si nemohla vyzvednout,
Velmi, velmi vztekle svěsím hlavu
Žádné okno na světě nemůže
mi odpomoci od toho být tady
na tomto místě, jež mi nenáleží.
Moje vlastní děti ode mě
O prostorách, co mám k dispozici
Takhle ne.
V téhle půdě by něco
vyklíčilo,
ale ne já.
Chodit po stejné
Vím, že vedle nejsou ti lidé, co by tam měli být.
Ale je to jejich pokoj.
Studený a tmavý, jak to mám ráda.
S jednou bonsají jako škrtnutou sirkou mezi prsty.
Alespoň lehké pohlazení po rameni
Potřebuji, abys mi nechal svůj pokoj
a čtyři květiny.
Chci všechny tvé knihy a schody do patra.
Dej mi svoji neděli a vykliď příborník,
Vlastně. Protože dnes už je zítra
Na půdě visí ze šňůr
řada prázdných
šatů.
Procházíš mezi nimi
Stromy jsou osněženy z jedné, návětrné strany
Na stejném břehu jiné řeky
mi každá druhá bílá ústa
povídají
už dost
Utopit v misce mléka
V mých osmi životech bych chtěla
nevědomky ublížit člověku, jenž si to zasloužil,
zazpívat s pohledem do dalšího pokoje,
protáhnout se škvírou jako spiklenec
Není komu
V dalším pokoji budu odpočívat,
ne klečet na zemi s dlaněma
otevřenýma.
Nemám stejně v oku,
Reakce na naivní pokoj
Možná, že mlha ti přináší víc otázek než odpovědí,
ale pravda je taková,
že krásné se v ní ztratit, krásné se dotknout
nekonečna.
já mám naopak pocit
zajímalo by mě
kde jsem tuto noc
v tvém domě moře
ale ta loď ztroskotala
takhle tě strážit
mně se to líbí
jako se líbí studně mít v sobě vodu
říkám
a pomalu se dotýkám jediného místa
už jsem u hostiny tak snad to dobře dopadne
chtěla bych pomoc tak
abych si o ni nemusela říkat
a nevadilo by mi spát s hadem
kdyby mě chápal
tomáš dal výpověď ve vedlejším hotelu
tomáš dal výpověď ve vedlejším hotelu
tvoje dívka neví že ji znám
je zatopeno
to bude aspoň na tři básně
jsem unavená
proti své vůli začala jsem opět myslet na rozklad
už to není krásné
už to nutí jenom spát
a nečekat na nic
zůstávat ve tvém domě
zůstávat ve tvém domě
po tvém boku
je pomalé zabíjení
po kterém nepřijde smrt
ono se to
ono se to
jako oběšená kočka v polském filmu
nedá úplně popsat slovy
a stejně bych to chtěla
prosím pojď naproti mi se smrtí
prosím pojď naproti mi se smrtí
potřebuji se zbavit křídel co mě táhnou hluboko dolů
potřebuji cítit trochu zkázy
na jazyku
místní
být desátá kočka
a pavouk na skle
a kyvadlo v hodinách
mít nad hlavou tři duše
vzpomínat na daniila
vzpomínat na daniila
pít kávu
a být jenom jméno
konec srpna v hotelu ozon
generální úklid
nové knihy se stávají starými
není jich potřeba k odsudku pošetilosti
nové knihy krvácejí stejně jako knihy staré
generální úklid
bílý strop
tvůj bratr v lese
je jako něco radostí
přikrytých listím v poledním světle
tvůj bratr pod stromy
pohlednice od seiny
a moje všechny vlasy
vzpomínky
a moje všechny vlny
vedou k tobě
Ke kotvám navazuješ vzdušné zámky
V podzimech
se ztratí neveselí
a schody budou
klopýtat.
most legií
jdeš tam
odkud se vracím.
velmi dobře
nezapomeň uklouznout
ukolíbavka
vyšla jsem asi o hodinu dřív
než bylo nutné
šla jsem
a bylo mi příjemně
ruka bere
tvých deset prstů
deset ach nečekaných hostí
vyjedí brzy celý dům
vzbudí ty co už spali
zatímco jsem spala
má sestra závist
psala cizím mužům
do životů prázdné stránky
můj bratr zájem
Instinkt lovce
Úmorné dubnové nedělní odpoledne. Dívka sčtenářským hrbem (A) a mladík snohami do o (B) spolu kráčejí po břehu řeky. Zrytmu jejich kroků a zklátivého stylu chůze je zřejmé, že jsou nejlepší přátelé už od mateřské školky, ne-li od jeslí, a nemají před sebou co tajit. Vtomto směru mě napadá, že by bylo zajímavé zjistit, jestli si navzájem oznámili první menstruaci a poluci.
vertikální
i kdyby se v něm
něco postavilo
ona se vzruší
teprve až jí řekne
stehna staré ženy
povila jsem dva chlapce
prý si bolest na prsou vymýšlím
aby za mnou museli přijet
rodila jsem dvě dcery
Zárodky
Sedí na lavičce vparku na Střeleckém ostrově, vPraze je jenom na jeden den, má šaty saž moc velkým výstřihem a leze jí podprsenka. Je jí to jedno, svoje tělo nevnímá jako svoje, ale protože má opravdu velkou nadváhu, tak má i opravdu velká prsa a stará se jen o to, aby zčerných krajek nelezly tmavé okraje dvorců, to už by bylo trapné.
Má ještě tři hodiny čas, přijela na vyhlášení literární soutěže, sedí tedy vparku, hřeje se na slunci a čte knihu, kterou musí příští týden vrátit do knihovny. Vknize se shodou okolností píše o ženě, která jela do Prahy a nějaký muž ji tam osahával.
vacatio legis
nesmělá dívka
tráví sama poslední prázdniny
(potom vejška - život - práce - vejška)
nesměla by být tak samostatná
černá kronika
i.
mladší sestry se rodí v menších bolestech
matky už si zvykly
že pokud neodejdou první
Portrét
Tonyho jsem poprvé potkala na promítání Hitchcockova Psycha. Bylo to vpodkroví nad vodáckou klubovnou patřící sdružení „Sypejte zmijím“, kde jeho vůdčí osobnost Alex Švihák pořádal nekulturní akce a sváděl plnoleté dívky rachitických tvarů. Já jsem tehdy při své výšce 166 centimetrů vážila 77 kilo, takže jsem se na Zmiji cítila dobře a sAlexem jsem si vždycky mohla užít duchaplného rozhovoru. Jenomže když jsem tehdy sledovala Normana Batese, jak se pomalu nechá pohlcovat vlastní matkou, mohla jsem zároveň jasně vidět, že se Šviháka zmocňuje temná zádumčivost, během níž se sním nedalo naopak bavit vůbec.