Portrét

Tonyho jsem poprvé potkala na promítání Hitchcockova Psycha. Bylo to v podkroví nad vodáckou klubovnou patřící sdružení „Sypejte zmijím“, kde jeho vůdčí osobnost Alex Švihák pořádal nekulturní akce a sváděl plnoleté dívky rachitických tvarů. Já jsem tehdy při své výšce 166 centimetrů vážila  77 kilo, takže jsem se na Zmiji cítila dobře a s Alexem jsem si vždycky mohla užít duchaplného rozhovoru. Jenomže když jsem tehdy sledovala Normana Batese, jak se pomalu nechá pohlcovat vlastní matkou, mohla jsem zároveň jasně vidět, že se Šviháka zmocňuje temná zádumčivost, během níž se s ním nedalo naopak bavit vůbec. Zrovna se mi to hodilo, protože jsem dostala za úkol tam propašovat letáčky Taťánina konkurenčního studentského spolku, což se muselo provést tajně a nepozorovaně.

Zatímco se tedy po filmu většina přítomných vrhla na Šviháka a dožadovala se na něm klíčů od sklepa, kde se skladovaly kánoe a jiné věci, já jsem si připravila kousky izolepy a v nestřeženém okamžiku jsem připevnila jeden letáček pod vikýřové okno, jeden k věčně prázdnému věšáku na kabáty a dva na dřevem obloženou stěnu naproti dveřím. Potom jsem se přesunula ke shluku lidí ve středu místnosti, abych si zajistila alibi. Švihák byl protivný a nátlak rozjařených intelektuálů odmítal oplzlými výkřiky. Spokojeně jsem se otočila, abych se pokochala svým dílem. Ke svému rozčarování jsem zjistila, že moje dílo systematicky ničí mohutný dlouhán se směšně drobnými brýlemi v porovnání k masitému obličeji. Ústa se mu pohybovala, jako by si něco mumlal sám pro sebe. Nikdy předtím jsem ho neviděla.

Přesunula jsem se blíž k němu, jestli bych dokázala něco zaslechnout. Hromotluk rázem přestal mluvit a prohlížel si mě temným pohledem.

„Jak někdo může lepit izolepu na obložení, to opravdu nechápu,“ zavrčel a ukázal mi předmět doličný, kouličku ze zmuchlaných plakátků. „Taky by to dřevo okolo vybledlo a zůstaly tam fleky.“ Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že mě při činu neviděl.

„Nechápu, jak se může někdo ostříhat až na lebku,“ řekla jsem a potřásla narcisistně svými vlasy sahajícími do půli zad. Těm slovům jsem se snažila dát co nejagresivnější podtón, protože mě opravdu štvalo, že strhal všechny plakáty, aniž by si jich někdo stačil všimnout, a on sám jimi byl pohoršen z úplně vadného důvodu.

On si hrdě pohladil svou lehce ochmýřenou hlavu a potom se široce usmál. „Já to docela chápu, aspoň cítím vílí flusance.“

V tom jednom gestu se skrývala samotná esence jeho osobnosti. Okamžitě jsem věděla, že jeho povaha mě bude dráždit jako červená býka. Patřila k tomu i mírnost, s jakou mi vytrvale dával najevo, že ho nemůžu nikdy vytočit. A podle toho vílího flusance jsem si myslela, že je básník. To jsem se spletla. Na Zmiji byl poprvé a verše zkoušel psát teprve až jsem mu dala přečíst některé svoje. Řekl mi, že se jmenuje Tonda, ale to se mi nelíbilo, tak jsem ho překřtila na Tonyho. Bylo mu dvacet jedna a pracoval, byl vyučený obráběč a slévač kovů. Neměl rád knihy ani spisovatele, protože si chtěl na všechno utvářet svůj názor. Měl rád hudbu, protože ji mohl vnímat srdcem. Měl taky rád Martinu, jak jsem zjistila později. Proč jsme se spolu stýkali dodnes pořádně nevím, nejsem si jistá ani svou motivací, ani jeho. U mě by se dalo říct, že jsem se jen nudila. U něj určitě ne.

Už na tom Psychu jsme se domluvili, nebo spíš já jsem to řekla, že přijdu i příští týden, a on přitakal. Švihák slíbil sehnat nějakou Asii, nejspíš duchařinu, aby mohl potom dívkám nabízet ochranné rámě. Svůj slib splnil, ale jenom z půlky. Další sobotu jsem se přes desatero schodišť a desatero vodáků na chodbě něco spravujících doklopýtala až do podkroví. Švihák stál s rozpuštěnými vlasy ve dveřích. Rozněžnělým gestem mi zastrčil za obroučku brýlí umělou opelichanou růži a co nejúchylnějším hlasem snaživě oznamoval, že dnes večer si zmije popláčí u hongkongského trháku Stvořeni pro lásku. Věděl o mém pozérském cynismu, v tomto směru byla většina jeho přátel stejná. Svoji dočasnou roli si nesmírně užíval.

„Nestojím o vaše kydy,“ zavrčela jsem na něj a doplnila svou repliku protočením očí k šikmému stropu. Ve skutečnosti jsem spíš hledala, jestli někde uvidím Tonyho. Ležel na zemi v zadní části místnosti, nohy měl zdvihnuté a opřené o zeď. Kouřil.

„Prokrvuješ mozek, prokrvuješ?“ pozdravila jsem ho a afektovaně se rozkašlala, nastal čas představit ho mému astmatu. Nechal můj sarkasmus bez povšimnutí.

„Už se dost těším na film, mám rád věci, co berou za srdce.“

„Ach, nejsi ty romantik?“ ptala jsem se ho a odvracela od něj hlavu, aby mi nešel kouř do obličeje. „Další z hory těch, co z Karla Hynka Máchy, sprosťáka a šílence, dělají sentimentální, patetickou trosku hledající nekonečný smír a pak se hlásí k jeho odkazu?“

„Zahořklosti tě může někdo zbavit, stejně jako tě může naučit užívat života,“ zadeklamoval Tony zcela poplatně tomu, co jsem si o něm myslela.

„Och, a ten někdo máš být ty?“

Od srdce se zalekl. „Ale ne, vůbec ne. To bude ten, co v tobě něco probudí. Pokud překonáš strach, potom dáš cit najevo…“

„Ale to je docela odvážné odhadovat, čeho se bojím a co si užívám,“ usmívala jsem se na něj laškovně.

„Já nic neodhaduju, já prostě vim, že to tak je. A ten, kdo tě odmítne, ti za to nestojí. Taky jsem si tím prošel,“ pokračoval.

„A dost,“ napřímila jsem se. „Nebo budu plakat a to film ještě ani nezačal.“

Na jeho tváři se objevil shovívavý úsměv. „Alex mi říkal, že nikoho nemáš.“

Docela mě vyděsilo, že se na mě informoval. „A ani nechci mít, aby bylo jasno,“ řekla jsem s intonací staré panny z anglického venkova padesátých let. „Mužů se straním. Fyzický kontakt se mi hnusí.“

Rozjařeně mi položil ruku na stehno: „Třeba takovejhle?“

Dívala jsem se na něj pohledem, který říkal, že nepovažuji jeho skutek za hoden reakce. Pokračoval tedy sám.

„Láska je přeci tak krásná, nemůžeš ji zatracovat za to, že občas bolí.“

Ukázala jsem na něj prstem. „To jsi básník nebo co?“

Konečně uhasil tu cigaretu a posadil se hlavou nahoru. „Ne. Jsem normální chlap, kterej miluje. A nikdy bych se nevzdal. Láska mě zklamala, ale já nejsem slaboch, abych přestal jen proto, že není opětovaná. Naděje je nejkrásnější věc na světě.“

„Naděje je krásná, jenom dokud trvá,“ řekla jsem a v duchu pobízela Šviháka, aby ten film už pustil. On to asi vycítil. Zrovna v tu chvíli se na mě ode dveří podíval a kývl, že už to začne. Mávala jsem na něj, ať jde za námi. Jen se škodolibě zachechtal a šel si sednout k Ještěrkovi.

Zůstala jsem tam sama s básníkem, který ještě ani nevěděl, že je básník. Zjistila jsem, že není schopen být během sledování filmu potichu. Pověděl mi, že nemá rád ženy v šatech s límečkem, protože přesně v takových byla žena ve filmu neustále oblečena. Několikrát docela důrazně podotknul, že nesnáší zbabělost. A film se mu nelíbil. Nebylo podle jeho gusta, že milenci nedali průchod svojí lásce a dopustili, aby se navěky a smrtelně minuli. Nebylo podle jeho gusta, že se nestali milenci tělesnými. Zeptala jsem se, zdali je skutečně fyzický prožitek nutný k potvrzení duševního napojení. Odpověděl mi stejně jako předtím, že nerozumím lásce, protože jsem ještě nepotkala někoho, kdo by mě miloval.

„Asi jsem to špatně pochopila, ale teď přece neřešíme moje hypotetické potíže,“ poukázala jsem lehce. Nelíbilo se mi, že každá jeho věta ukazovala přímo na mě.

„Máš pravdu, špatně jsi to pochopila. Jde o to, že zlomený srdce často dělají chyby.“

Vstala jsem, po kolenou přešla k polštáři, na kterém se válel Švihák, a udeřila ho pěstí do ramene.

„Co jsi mu řekl?“ šeptala jsem, i když závěrečné titulky už skončily.

„Já? Jenom možná něco o Tadeášovi.“

Chechtal se jako malé děcko. Já jsem se vrátila do kouta. Tam jsem Tonymu vysvětlila, že Švihák je proradné individuum, které vypouští do světa jen polopravdy a škodolibě potom tyje následným celospolečenským procesem „popravďování“ skutečnosti. Tony mi řekl, ať používám jednoduchá slova, že se ztrácí ve významu. Byla jsem dost netrpělivá a tak jsem tedy pouze odsekla, že mě Tadeáš nechce.

„Že já ho taky nechci, to už ti vysvětlovat nebudu, to by na tebe asi bylo moc složitý.“

„Bojíš se,“ konstatoval prostě. „Já to vím, já si tím taky prošel. A teď jsem na sebe hrdej. Víš, co jsem udělal? Zjistil jsem, že láska mýho života je zamilovaná do mýho nejlepšího přítele. A on byl zase zabouchnutej do ní. A navzájem si to ty trubky neřekly, protože byly podělaný jako ty. A já jsem je dal dohromady. A teď ona chodí s ním a miluje jeho a mě má jenom ráda.“

A bylo to venku. Tak mi byla představena jeho Martina. Myslím, že právě kvůli ní jen nerad opouštěl myšlenku, že akutní vztahové problémy neřeším. Na mé slabé a selhávající lásce mohl velmi snadno dokazovat, jak nezištně a silně miluje on sám. Hlavně ale bylo vidět, že si nesmírně oddechl, když mi o ní konečně řekl. Skutečně ji bral jako součást sebe samého a nemohl se cítit dobře, dokud ji řádně neuvedl.

 Tohle téma mu vydrželo čtyři měsíce, během kterých byla Martina v Rakousku. Scházeli jsme se na Zmiji a taky jsme chodili do Hudebního klubu, kde on se vždycky opil. Tak jsem ho měla nejradši, protože už si nebyl tolik jistý sám sebou. Jednu vadu to ale mělo. Najednou po mně chtěl, abych mu řekla víc o sobě. Dala jsem mu přečíst ty básně, protože v nich o mně bylo všechno. Také je nikdo kromě mě nechápal, což bylo velice výhodné. Odnesl si můj poetický notes na noc domů a ráno už u nás zvonil. Matku to smrtelně vyděsilo, celý život kde nic tu nic, a najednou nedočkavý mladík div nevyrazí dveře, aby mě viděl. Však taky to, co mi také zmrzlý ranním větrem řekl, nikdy nezapomenu:

„V těch básních se shazuješ, vyčítáš si, bojíš se. A já v těch mých miluju.“

„Ale… od kdy píšeš?“ zajímala jsem se překvapeně.

„Od večera.“

A já jsem se cítila tak dobře, jak jsem se dlouho necítila.

„A co se stalo tak závažnýho?“ opřela jsem se o otevřené dveře a tvářila se jako spasitel lidstva.

„Martina se vrátila,“ vydechl, „a bude teď týden u mě.“

A já jsem si vzpomněla, jak říkal, že není srab.

„Poslyš, když se tolik oháníš svou ctí, nemyslíš si, že by ses neměl od ní nechat tolik ovládat?“ zeptala jsem se ho při našem příštím setkání.

Bylo to v dřevěném altánku nad řekou, kde jsem seděla na zábradlí a snažila se do zápisníku kreslit krajinu. Les panelových domů a skály zvedající se z řeky vedle sebe v zoufalé disharmonii.

Tonyho oči podivně svítily, nedokázal posedět na místě, pořád kolem mě chodil a na něco sahal nebo si podupával nohou a to mě znervózňovalo.

„Ona mě neovládá, takhle se chovám já sám dobrovolně.“

Pomyslela jsem si, že má asi pravdu. Dobrovolně k ní byl celý týden vlídný a přátelský. Koupil jí nějaké serepetičky, co měla ráda, jen tak, jako dárek na přivítanou. Sem tam se před ní zmínil, že se seznámil se mnou, aby ji ukolébal k neostražitosti. Od rána do večera pouštěl písničky její oblíbené kapely. Při velkém finále v neděli před jejím odjezdem navrhl, že by se spolu mohli podívat na film.

Posadil ji k sobě na postel, před ni postavil notebook a pustil jí Stvořeni pro lásku. Začala ho samovolně líbat ještě před koncem závěrečných titulků a potom mu dovolila, aby se stal jejím tělesným milencem.

V pondělí ráno byla ještě opilá předchozími zážitky, takže si od něj ani nevzala kávu, co jí pozorně připravil, a odmítla, aby ji odvezl na autobus. Z domu mu zavolala jednou sama, dvakrát volal on jí, a potom zase někam odjela. A Tony to bez ní doslova nemohl vydržet. Chtěl se z toho vyběhat, tak to vzal parkem pod nemocnicí. V altánu u cesty narazil na mě.

„Poslyš,“ podíval se mi přes rameno, „když ty se zase oháníš tím uměním, neděláš třeba taky portréty?“

Zasmála jsem se a ukázala mu hranaté krabice, které jsem vydávala za sídliště. „Já dělám hlavně portréty, tužkou nebo barvou. Ale dělám to surreálně, podobu bys těžko pohledal.“

„Mně by zajímalo, jestli bys zvládla namalovat portrét, kdybych ti dal fotku nějaký holky například…“

„No, to bych tu fotku musela prvně vidět…“ protáhla jsem poslední slovo do ztracena. Tedy konečně uvidím, jak ta proslulá Martina vypadá.

Tony mi podal ohmatanou fotku zasněné dívky s úhoříma očima. Jako by se pořád kroutily a vykrucovaly, jako by se ani při přímém pohledu nikdy nedívaly z očí do očí. Byla jsem překvapená. Nečekala jsem, že bude tak… hezká.

„Tohle se bude malovat jedna báseň,“ otočila jsem se k němu a zaklapla zápisník s tou čmáranicí. „Má moc pěkný vlasy, takový bych chtěla taky.“

„Pro mě je nejkrásnější na světě.“

„Ano, to už jsem někde slyšela.“

„Rád bych ji tím překvapil.“

Hned potom si vzpomněl, že vlastně musí někam jít a něco udělat, tak že už mě nebude zdržovat a půjde. Skoro jako by říkal „neseď tady a běž malovat, můj život na tom závisí“. A já jsem ho poslechla. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli má ještě nějakou její fotku v záloze, nebo mi právě svěřil své nejcennější vlastnictví.

Obraz mi většinou trvalo dokončit tak tři týdny, někdy ale i měsíc nebo ještě delší dobu. Nejdřív jsem musela udělat náčrt, rozvrhnout kompozici. Potom vystínovat, to všechno tužkou. A nakonec vybrat vhodnou kombinaci barev, protože jsem se nedržela reálných, nikdy. To trvalo snad nejdelší dobu, vypiplat se s odstíny, přijít na to, co smíchat s čím.

Na Martině jsem pracovala s takovým zápalem, že jsem měla motiv načrtnutý už třetího dne. Ten večer jsem se s Tonym viděla na Zmiji, tak jsem mu to hned oznámila. Vypadal spokojený. Opět jsem ho varovala, že moje obrazy se předobrazům nepodobají.

„Jsem si jistý, že to bude nádhera. Věřím ti. A věřím, že se bude líbit Martině a ona mě vezme na milost.“

„Něco se stalo?“

Ale ani jsem se nemusela ptát. Se svým skeptickým přístupem ke krásným ženám mě napadlo už dávno, že to takhle dopadne. Ve čtvrtém telefonátu mu oznámila, že se stydí za to, co udělali, a že on by se měl taky stydět. Tony, hrdý tvrdohlavec, odporoval. Za nejkrásnější okamžiky ve svém životě se přece nebude stydět. Ona mu na to řekla, že je srab, zavěsila a odmítala s ním dál komunikovat. Teď chtěl on po mně, abych se snesla jako anděl z nebes a v zubech mu položila k nohám obraz, který by ho spasil. Se svým skeptickým přístupem k zamilovaným mužům mě napadlo, že se to může vyvinout docela nebezpečným způsobem.

„Neměl bys lásku zatracovat jenom proto, že občas bolí,“ zadeklamovala jsem jeho vlastní názor a široce se na něj usmála. Ale ani teď nedal najevo, že bych se ho dotkla. Naopak.

„Ty jsi moje kamarádka, víš?“ řekl zlomeně a podepřel si hlavu oběma rukama. „Je mi jedno, jak mě bereš ty, ale ty jsi na mě moc hodná a ještě jsi kamarádka.“

„Ale , ale, ale…“ mlaskala jsem nesouhlasně. „Copak ses s ženami ještě nepoučil?“

Bylo mi docela proti srsti, když mi říkal, že jsem hodná. Já se s ním přece začala bavit proto, abych ho naštvala! Co musí ještě člověk udělat?

Lehla jsem si ke zdi a opřela si nohy tak, jako to udělal on na promítání Stvořeni pro lásku. Posunky jsem předstírala, že kouřím. Také jsem se rozhlížela, kdepak je Švihák, jestli mě vidí. Moje odmítání cigaret a alkoholu nikdy nechápal a rád se mnou za tímto účelem inscenoval spousty velmi uvolňujících a zábavných hádek. V tu chvíli by se mi zrovna jedna hodila. Ale Švihák seděl pod věšákem na druhé straně místnosti, ruce měl založené na hrudi a vlasy svázané do culíku a tvářil se zrovna tak tragicky jako já. A ještě se mi zdálo, že se obzvlášť škaredě dívá na Tonyho.

Zavřela jsem oči a nechtěla vědět o ničem. Na vnitřní straně očních víček mi poblikával můj vlastní náčrtek obličeje té záhadné dívky. Čím dřív se jí začnu věnovat, tím dřív to všechno skončí, říkala jsem si. Tak jsem na to šla.

Namíchala jsem si chladně modrou barvu a tu jsem použila jako základní odstín pleti. Martinin obličej jsem hodně prosvětlila bíle. V jiné konstelaci by to snad působilo moc mrtvolně, ale k jejím pootevřeným ústům a vlahému pohledu těch úhořích očí se to výborně hodilo. Ruku, kterou si tvář podpírala, jsem ozdobila v zápěstí červenou pentlí, protože jsem o ní věděla, že se podřezává. Vlasy, které zakrývaly zbytek plochy papíru, jsem udělala u kořínků modře a černě stínované, ale postupně jsem je rozložila v jednorozměrné barevné plošky, červené, růžové a fialové. Když jsem s tím skončila, měla jsem pocit, že je to moje nejlepší dílo. Tenhle pocit jsem měla u každého dokončeného obrazu. Nad Martinou mě jímal ještě nový, zvláštní druh lítosti. Lítosti, že ho musím dát pryč.

Tony si pro něj přišel, že jsem sotva stihla zavěsit telefon, kterým jsem mu to oznamovala. Způsob, jakým se na obraz díval, mě vyděsil. Ačkoliv tvář na papíře nebyla skoro vůbec podobná dívce z fotky, on byl dojat.

„Věř mi, já znám její tvář do posledního chloupku v obočí a tenhle obraz se jí podobá.“

Proti tomu se asi nedalo nic namítnout. Maximálně že bych mu řekla, že zblbnul.

Bylo domluveno, že mi  zaplatí, ale najednou mi to přišlo hloupé. On si nedal říct. Vytáhl obálku a vnucoval mi ji.

„To je nereálný,“ bránila jsem se. „Ber to jako kamarádskou službu a nech to být.“

„Realitu vnímejme, jen pokud ji dokážeme přijmout,“ zadeklamoval, strčil mi obálku za sukni a urychleně odešel.

Myslela jsem si, že spěchá za ní, aby jí mé mistrovské dílo předal. Jenže ten bídák utíkal přede mnou. Do obálky dal daleko víc peněz, než jsme si domluvili. Okamžitě mě napadlo, že tím přispěji první charitativní sbírce, která mi přijde do cesty. Nakonec jsem si za to koupila štětce s vlasci z hedvábí. Lidi jsou lidi.

 Co se týče Tonyho, toho už jsem nikdy víc neviděla. Ten Tony, básník, který do mého života vstoupil kvůli malicherné provokaci s pár letáky, se z něj sám zase vyprovodil svým nejmoudřejším výrokem.

Později jsem na ulici potkala nějakého Tondu, který mě pozdravil štěknutím a pohrdlivě mi oznámil, že všechny ženské jsou stejné a já si svého Tadeáše nikdy nezasloužím. S ním já už jsem se bavit nechtěla, nezajímalo mě, jestli ho dokážu namíchnout. Tvrdil, že ji pořád miluje. Nepřipadalo mi, že by se naparoval. Naopak, znělo to vášnivě upřímně. Proto mě jeho osud přestal zajímat a já ho nechala stát na ulici a šla dál.

Úloha zpravodaje klíčových událostí tedy zůstala na Alexi Švihákovi. Objevil se u mě v bytě dva dny po tom setkání. Já mu otevřela oblečená pouze v pánské rozepnuté košili, protože jsem věděla, že ho to vytočí. Protentokrát mě ale zklamal. Už přišel s pifkou jako hrom. Ani nepředstíral mdloby z takové přemíry lidského masa, co se mu tak naráz a bez varování vystavila. 

„Ukrýváš tady našeho milovníka?“ zaútočil zpříma a okusoval si nehty. „Jestli ano, tak tě tady na místě zprzním, rozumíš?“

„A to mi pověz, proč kvůli němu hodláš trestat sebe?“ založila jsem ruce v bok a dala mu pět vteřin na to, aby odpověděl. Potom jsem za sebou zabouchla a dala mu deset minut, aby se uklidnil. Oblékla jsem se a vrátila se za ním.

Švihák seděl na schodech do dalšího patra a už měl ve tváři obvyklý sarkastický výraz, žádná stopa po předchozí hysterii. Šla jsem si sednout k němu, protože v takovém případě už jsem se nebála s ním mluvit.

„Přicházíš mi oznámit, jak mě strašně nenávidíš?“ zeptala jsem se a na znamení smíru si začala taky okusovat nehty.

V sedě naznačil mírnou poklonu a potom souhlasně přikývnul. „Ano, že jsi dopustila, aby se Martina vrátila k Tonymu. Ona je moje sestra, víš.“

„Co? Ona se k němu vrátila?“

„Myslím tehdy, ten týden o Vánocích, když jsme dělali doma novou kuchyň a ségra zatím bydlela u něj. Totiž, ona se jenom nechala zblbnout jeho přesvědčivostí. Myslel jsem si, že když mu předhodím tebe, že už ji ani chtít nebude. Že ho svedeš ze stopy a budeš si s ním hrát. Tak jsem vás zmijsky dal dohromady. Ale nepočítal jsem s tím, že ty se ho ani nebudeš pokoušet pokoušet.“

„Není to moje vina, že mě jiní muži nezajímají,“ podotkla jsem potichu. „Ona ho po Vánocích zase opustila, ne?“

Švihák přikyvoval.

„Ale on se vrátil, před pár dny. Martina byla ve sprše. Dveře jsem mu otevřel já. Pan Antonín osobně. Zíral na mě, jako by mě viděl poprvé v životě. V ruce držel desky. Vrazil mi je do ruky a utekl. Došlo mi, že je to pro Máju, tak jsem se na to ani nedíval. Ona byla hrozně vzteklá, tak ty desky roztrhala.“

Srdce se mi roztlouklo dvakrát rychleji, když jsem to slyšela. Mé dokonalé dílo. Můj portrét.

„Ani se nepodívala, co je uvnitř?“ zeptala jsem se trochu zajíkavě.

On mě konejšivě pohladil po vlasech. „Jak se ty cáry snášely k zemi, tak viděla několik kousků. Já jsem se na to taky kouknul a poznal jsem tvůj rukopis. Sestra mu mezitím volala a hulákala na něj.“

„Copak jí to ani trochu nezalichotilo?“ divila jsem se.

„Ale vůbec ne. Jí se nelíbilo, že si ji někdo cizí takhle zblízka prohlížel.“

Pozvala jsem Alexe dovnitř, nicméně on to odmítl. Přivolala jsem mu tedy výtah a praštila ho přes ruce, že nehty si koušou jenom nevyzrálí jedinci. Nakonec jsem si dala předsevzetí, že na objednávku už malovat nebudu.