Písmák Chladné
Proč vlastně tak ráda utíkáš.
Ani sama nevím.
Co všechno bys pro mě udělala.
Udělala bych pro tebe vše.
Poslední den léta
Obzor se zbarvil do sytě oranžové barvy a slunce odmítalo dát dni sbohem a přivítat noc. To vše se zrcadlilo na nekonečných vlnkách jezera. Stál na písčitém břehu se sklenkou sangrie v ruce a na tváři se mu rýsoval hořkosladký úsměv. Vnímal svoje okolí a snažil se co nejvíce zachovat v podobě zažloutlých fotografií v tom nejzapadlejším koutě mysli.
Sever, část druhá
27. květen
Noc
Mám takovej pocit, že se mi něco zdálo. Něco důležitýho. Je to tam, hned za koncem mýho bdění, už pár minut na to myslim a kdykoli se přiblížim k vizi toho snu, zase mi zmizí o něco hloubš.
Sever, část první
23. květen
Ráno
Beze snů, pravidelná stolice, kafe černější než hřích a tři cigarety od toho kluka na rohu jako snídaně. Připadá mi docela fajn. Samozřejmě nemá na starýho Boba, ale ten malej stánek na rohu asi nemohlo potkat nic lepšího.
Hořká káva
Pomalu otevřel oči. Panenky se okamžitě smrskly do velikosti hlavičky špendlíku. Měl strašlivou chuť se rozplakat, ale nešlo to. Byl prázdný.
Den jako každý jiný
Den jako každý jiný
Nepříjemná záře. Vysoký opakující se zvuk. Poznával ho. Budík.
47. pátek
Nikdy bych neřekl, jak to může být těžké. Narodil jsem se v pátek, čtyřicátý sedmý pátek roku 1992 v malém městě nedaleko Bristolu v Anglii. Matka nebyla zrovna nejšťastnější, když dva týdny po té divoké party zjistila, že krom zlomeného nehtu (a strašlivého bolehlavu druhý den ráno) obdržela ještě jeden “dáreček“ – mne. Nicméně i přes tento fakt to s mým otcem, který se k tomu postavil čelem a po okamžitém přerušení školy se vydal na strastiplnou cestu otce a živitele rodiny, vydržela celých deset let.