Písmák Mám různé podoby
Poprvé smrt Petra překvapila tím, jaké podoby může mít, vjedenácti letech. Umírající lidi si znějakého důvodu představoval vždy vdešti, při silné bouřce, ve tmě nebo alespoň mlze. Obrázky vjeho hlavě byly černobílé. Vůbec mu ktakovému okamžiku neseděly vlčí máky, klasy vlnící se ve větru a vzdálené zvuky traktoru.
Jsem normální (ale nesmí se zatáhnout)
Moc se mi líbí, jak o sobě všechny nány na Facebooku s oblibou říkají, že jsou crazy šílený blázínci a přitom jsou úplně normální, možná jen trochu pitomý. Já o sobě říkám, že jsem normální a každej si to taky myslí. Okolí, kamarádi, máma. Teda snad.
Babička se má dobře
Babička se má dobře
Tereza nikdy nezvedá cizí čísla. Na úchyly a krátké monitorované rozhovory nejsem zvědavá, prohlašuje, i když úchyl jí ještě nikdy nevolal. Telefon vpůl páté ráno nevěští nic dobrého. Vyzvání vytrvale do ticha obýváku.
O vaření
Někteří lidé jedí, aby žili a jiní zase žijí, aby jedli, pravila má babička a chroupala u toho svůj „pišingr“. Vpřípadě její dcery se ovšem jablko odkutálelopořádně daleko od stromu. Má matka pohlížela odjakživa na vařečku štítivě a špajz pro ní znamenal sprosté slovo.
Navyklá totalitnímu režimu naší kuchyně, bez remcání si vařím během týdne sama a metamorfuji tak postupně vobří těstovinu (což je má rutinní obživa), vrcholem se pak ovšem stává neděle, kdy ke sporákovému stolci usedá sama matka a surputným výrazem vařívá pravidelně kuře na dva způsoby.