Mám různé podoby

Poprvé smrt Petra překvapila tím, jaké podoby může mít, v jedenácti letech. Umírající lidi si z nějakého důvodu představoval vždy v dešti, při silné bouřce, ve tmě nebo alespoň mlze. Obrázky v jeho hlavě byly černobílé. Vůbec mu k takovému okamžiku neseděly vlčí máky, klasy vlnící se ve větru a vzdálené zvuky traktoru. Bylo léto a venkovská silnice mezi poli vytvářela kýčovitý obraz prázdnin. Asfaltka rozpraskala díky vysokým teplotám a roztékala se. Do černých stružek ze silnice se mísila červená krev staršího muže. Ležel uprostřed roztříštěného skla a zbytků vraku, nehybný a klidný. Skoro vypadal, že se opaluje. Kolem hlavy se mu utvořila velká krvavá louže, zasahovala až do půli silnice a na jejím levém kraji zvolna stékala mezi pšenici. Ptáci spokojeně zpívali a muž se nehýbal. Slunce šimralo na tváři a muž slepě koukal k obloze. Zatímco traktor v dálce sklidil jeden pruh obilí, muž vykrvácel.

Pokud pil Petr sám a hodně, občas se mu vracely vzpomínky na dětství. Nikdy ne veselé. Vždy se považoval za smolaře. I to léto, těžko říct, v kolikátém to bylo roce. Většina spolužáků odjela k prarodičům na venkov, ale jen on tam našel mrtvolu. Asi týden byl pak ve třídě za hrdinu, než se zájem dětí přesunul jinam.

Zvedl ruku a barmanka před něj naučeným pohybem postavila další skleničku. Prohlížel si svůj obraz v lahvi Hennessy, umístěné na polici přes pult. V odrazu měl vypouklou hlavu a obrovské uši.

„Petře.“ V oslovení nebyla otázka, ale konstatování. Přesto, když se otočil po hlase, jeho majitelku nepoznával. Jakási štíhlá dívka stála ve stínu, jednu ruku měla položenou na baru a druhou sotva neznatelně kývla na pozdrav.

„Ahoj. My se ….“ Než dokončil otázku, žena vyšla ze tmy a přistoupila k němu. Nevěděl, jestli postřehla úlek, který se mu mihl v očích, nebo se rozhodla ho jednoduše přejít. Julie byla jeho spolužačka na vysoké. Měla zrzavé vlasy, zelené oči a na obličeji spršku pih. Když se smála, připomínala mu jednu francouzskou herečku, říkal jí to a ona se pokaždé rozesmála ještě víc. Nikdy pořádně nevěděl, co si o ní má myslet. Ani když spolu začali krátce chodit, ani ve chvílích, kdy ji držel za ruku nebo později v náručí. Julie byla kamarádská, něžná, chytrá a měla v sobě něco, co mu odmítala říct.

Teď proti němu stála a jediné, co na ní poznával, byly kočičí oči. Stále stejně zelené, jen řasy, zpod kterých se Julie uměla koukat tak, až to Petra rozpalovalo do běla, chyběly. Stejně jako obočí, jako vlasy. Hlavu měla pokrytou černým šátkem, který ji těsně obtahoval lebku. Žádné cavyky navíc, žádné falešné hry. Ne, ani vlásek. Stopy po dřívějším půvabu v obličeji objevit neodkázal. Roztomilé pihy zmizely a místo nich se po tvářích roztékala bílá kůže, navoskovaná a napuchlá, místy se propadala a tvořila malé důlky. Kdyby na něj Julie nepromluvila a nepřerušila trapné ticho, měl by pocit, že si před něj stoupla smrt samotná.

„Páni Petře, dlouho jsme se neviděli. Bude to tak deset let.“

„Devět.“ Byl překvapený, jak bezstarostný tón Julie nasadila.

„Co…co pořád děláš?“

„Ale. Tak a tak. Znáš to, “ zasmála se a trochu pokrčila nos, jako to dělávala stará Julie. Petr nevěděl, jak reagovat. Má se s ní normálně bavit, má se zeptat?

„ Pořád zpíváš? Hraješ ? Vždycky jsme s klukama říkali, že ty to jednou někam dotáhneš. Asi jako jediná z ročníku.“ Rozhodl se ignorovat smrtku a poslouchat jen Juliin hlas, který se nezměnil.

„Ale jo, něco jsem odzpívala, nahrála. Ale uměla jsem si přiznat, že zas až takovej talent nemám. Byla za tím spíš dřina než nadání. Ale skutečně slavná jsem začala bejt až poslední měsíce. Konečně jsem byla jednou někde hvězda. Měl jsi vidět, jak se na mě chodily dívat celý skupinky doktorů a skloňovali moje jméno ve všech pádech. Akorát, takhle jsem si to úplně nepředstavovala.“ Julie se svěřovala naprosto uvolněně, prstem obkružovala okraj skleničky a vůbec vypadala ze setkání potěšená.

„Panebože, to mě moc mrzí.“ Petr se za to nenáviděl, ale nejradši by od Julie a jejího příběhu rychle odešel.

„Někdo má zlato v hrdle a já zase hada na plicích. Říkám tomu had, člověk by si prý měl pojmenovat nemoc tak, aby si jí uvědomil a představil jako nějakou fyzickou bytost. Aspoň to říkali na terapii.“

„Julie, já nevím, jak…“

„Přestaň se tvářit soustrastně. Oba víme, jak vypadám a co mi je.Dobrý. A teď mi řekni, jak se máš ty.“

Petr se snažil mluvit o sobě, o své práci. Zároveň nedokázal z hlavy vytěsnit myšlenky na Julii. Kromě účinné lítosti mu někde vzadu stále opakoval tichý hlásek : Jsi rád, že ses s ní rozešel, viď? Teď už je cizí, nemusíš to řešit….  Nesnášel se za svou slabost. Když ho Julie ujistila, že alkohol a chemoterapie se nevylučují, objednal další pití. A potom další. Nad ránem se zeptal : „Nechtěla bys jít ke mně? Bydlím kousek.“ Byla to lež. Ve skutečnosti vůbec netoužil se Julie byť jen dotknout. Nechtěl si kazit paměť, jak vypadalo její tělo, když se s ní miloval před lety. Něco v jejím výrazu mu ale napovědělo, že tohle je jediná pomoc, kterou od něj hrdá Julie dokáže přijmout.

„Od rozchodu jsem na tebe často myslel.“

Zatímco pomalu kráčeli nocí, byl Petr rád, že na ulici jsou sami. Nechtěl, aby ho kdokoli viděl, jak si za ruku vede domů tu zuboženou bytost. Julie se občas zastavila, zachvěla a rozkašlala.

„Máš tady balkon? Skočila bych si zakouřit.“ Rozhlížela se po prostorném bytě.

„Ty kouříš? Vždyť ses cigaret vždycky štítila.“

„Od chvíle, co mi diagnostikovali hada na plicích, tak jo. Za trest a za ten paradox. Tak ukážeš mi ten balkon?“

Petr věděl, co mezitím musí udělat. Sundat fotky sebe a své přítelkyně z ledničky, v koupelně schovat dámské krémy a rozestlat postel.

Když na ní pokládal voskově žluté, vrásčité tělo Julie, sám sebe se ptal, proč to udělal. I ve tmě cítil, že vedle něj je jen kostra potažená kůží. Pohladil rukou umrlčí lebku, na které místy rašily ostrůvky krátkých štětin.

„Petře,…“ zašeptala Julie.

Když se probudil, začínalo neznatelně svítat a Julie ležela na zádech vedle něj. Bledé světlo jí dopadalo v úzkém pruhu na obličej. Rysy v něm se zdály špičatější a protáhlejší, než si pamatoval z předešlého večera. Julie měla víčka pevně semknutá, bez řas to vypadalo, že má celé oči potažené jedním kusem kůže. Dýchala téměř neznatelně a mělce, s každým nádechem vdechovala smrt a vydechovala život. Had uvnitř její hrudi se náhle zasmál. Petr počkal, až se přestane zmítat kašlem a kapesníkem jí opatrně otřel kousky slin a krve kolem úst. Zdálo se, že záchvat Julii vůbec nevzbudil.

Ráno už vedle něj nebyla. Postel byla prázdná a v kuchyni vzkaz napsaný na zbytku mastného papíru : Tak zase za deset let!

„Devět.“ Petrův hlas zněl v prázdném bytě nezvykle silně.

Na pohřeb Julii nešel.