Babička se má dobře

Babička se má dobře

Tereza nikdy nezvedá cizí čísla. Na úchyly a krátké monitorované rozhovory nejsem zvědavá, prohlašuje, i když úchyl jí ještě nikdy nevolal.  Telefon v půl páté ráno nevěští nic dobrého. Vyzvání vytrvale do ticha obýváku. Tereza zaklapne poslepu budík, ještě ne, ještě chvíli spát, ale budík zvoní dál a přes dveře, Tereza se snaží zaostřit, čas ukazuje 4:26. Telefon v půl páté ráno se musí zvednout. Než to položí, rychle. Vrávoravě vejde do obýváku, telefon leží na stole jako na obětním kameni a vibruje.

-Prosím ?

Jakmile se doktorka na druhém konci představí jako doktorka, je to Tereze jasné. Už nad tím přemýšlela tolikrát, teď si to jen poslechne konečně nahlas.

-         - Mluvím s dcerou paní Pospíšilové?

-          -S vnučkou.

-          -Aha..... Babička dnes po krátké srdeční zástavě zemřela, zkoušeli jsme ji oživovat, ale bohužel.

-          …… Hm.

-         - Vzhledem k jejímu věku a jasné příčině úmrtí nebudeme provádět pitvu, pokud si to výslovně nepřejete.

-          -Ne, díky. Já….Dobrou

Tak takhle se to tedy dělá. V Americe chodí na dveře zvonit hezcí policajti a tváří se soucitně. No jo, jenže to by musela bejt nějaká nehoda nebo vražda nebo film. Nebo kdybych to nezvedla. Já vždycky věděla, proč nebrat cizí čísla.

Do budíčku má Tereza ještě 3 hodiny čas. Jenže s informací o mrtvé babičce se špatně spí. Nápad postavit se nad postel se spící matkou a sdělit jí tu zprávu zavrhne. To ona by takové věci měla říkat jí. Proč vždycky všechno já… Kdo najde mrtvýho křečka v terárku, já. Komu volají, že umřela babička, mně. Tereza zkouší usnout, střídavě upadá do spánku a hned se zase budí, sny se míchají s realitou, nakonec už ani neví, jestli ten telefon nebyl jen noční chimérou. Dopoledne si to rychle ověří. Volá matce do práce, matčin tón zní jako obvykle, možná mluví trochu pomaleji. Když ale zjistí, kdo volá, nasadí zastřený hlas. Všechno vím, přeruší jí Tereza. Volali mi to už nad ránem. Jakto, že mně až teď, urazí se matka, hned se ale vrátí zpět do truchlivého šeptání.

 -Doufám, že na pohřeb půjdeme jen my dvě, mami.

-        -  To nejde.Ale jen pár lidí. Přijede teta Květa, řeknu Slávce a Petrovi, Chrudimákům ..

-          -Tak to tam nejdu. Na ty burany nejsem zvědavá.

-          -Ty bys nešla na pohřeb vlastní babičky? To by z tebe měla radost. Její jediná vnučka.

-          -V poslední vůli má, že si obřad nepřeje. Je to u ní v sekretáři. Taky by z tebe měla radost, její jediná dcera a…

-          -Ty seš tak zlá. Je ti to vůbec líto ?

-          -Nazdar

Tereze by to bylo líto ještě před deseti lety. Když byla babička člověkem a ne ležícím tvorem, plně závislým na pomoci sester. Nakrmit, umýt, přebalit. Zuby to nemá, na hlavně trocha chmýříčka, co je to? Pětadevadesátiletý kojenec . Babička akorát končila svůj život tak, jak ho začala. Tereza jí navštěvovala zřídka, babička nepoznávala nikoho, ale ve světlých okamžicích ostřila na blížící se osoby a říkala jim Ahoj ! Matka chodila na návštěvu do domova dvakrát týdně, nosila s sebou banány nebo hašlerky, pletla si babičku s husou a vehementně jí je cpala. Proč to děláš? Zkusila to jednou Tereza. Banán má hodně vitaminů, to jí pomůže. V čem ? Chápeš, že už musí umřít ? Proč jí tu držíš za každou cenu ? Matka kroutí hlavou. Nevím, kde jsem udělala chybu. Byla jsem na tebe moc hodná. Řezat jsem tě měla.                  Tak maminko, uděláme ham !

-Sestro? Sestřičko?

Na pokoji leží ještě jedna paní, tvář má posetou staletými vráskami. Na rozdíl od babičky jí to ještě myslí, ale je slepá. Každý máme něco.

-Tohle dělá vždycky, když tu jsem. Pořád něco chce, myslí si, že jsem sestřička. Prachů berou fůru, ale personál nikde. Zazvoňte si, paní. Nemám čas !

Tereze je za matku trapně. Přejde do druhého rohu a skloní se nad vyschlou postavičku. Sestři, já jsem vám chtěla zazpívat… Tak jo… Paní začne se starou lidovou, Tereza jí nezná. A možná už jí zná jen tahle paní, co taky nevidět umře. Hlas kupodivu vůbec nemá falešný. Tyhle písničky už nikdo nezná, sestři. Tak si je musím zpívat sama, když je chci slyšet. Dřív jsme je zpívali na poli, od rána do večera, to bejvávalo .Ty pole, lidi, časy… všechno je to pryč. Tereza nikdy nepláče, ale občas jí vlhnou oči a stává se odbornicí na koukání do stropních rohů. Pohladí babičku po chmýří a rozhodne se, že už sem nikdy nepůjde.

-Tak fajn, v týhle síni jsem ještě nebyla, aspoň něco.

- Nech si ty humory, buď tak laskavá.

-Nechci nic říkat, ale půl je za deset minut. Doufám, že tam přijdeme a uvidíme akorát zajíždět tu rakev.

-Ta rakev nikam nezajede, akorát se zatáhne opona. To už bys mohla vědět.

-Jestli budu zamyšlená, možná začnu tleskat. Jako v divadle.

-Jsi hnusná.

Před malou obřadní síní už stojí hlouček natěšených příbuzných a značně prořídlý zbytek babiččiných přátel. Tereza vidí různé strýčky a tetičky z druhých a dalších kolen po dlouhé době. Nasazuje úsměv a v duchu hádá, která ze tří vedle sebe stojících rozložitých matrón je teta Květa, nakonec se nechá pomačkat na správné hrudi a pak statečně čelí otázkám co škola a jestli má kluka a že už by jí nepoznali, jak vyrostla. Doráží dlouholetá rodinná kamarádka Rút, matka někam zmizela a Tereze je špatně při pomyšlení, že by společnost měla navzájem představit. Polovinu příbuzenstva stabilně označuje jako Burani, pravými jmény si není jistá, co teď ? Terezu zachraňuje čas, dveře síně se otvírají, ven se šine skupinka smutnících, většina šeptem diskutuje, pár naoko vzlyká, jedna paní brečí, zdá se, upřímně. Kohopak asi pohřbili? Havrani jsou rychlí, tady se loučí jako na běžícím pásu, Olšany jsou česká pohřební jednička. Jedna rakev zajede a už se instaluje další. Tereza najde matku a jsou v čele vpuštěny do sálu. Máme lístky v první řadě, pošeptá matce Tereza, ta jí neodpoví. Najatý řečník pronese krátkou smuteční řeč, copak asi budou říkat o mně, napadne Terezu, ale to už nastupuje Ave maria, tu skladbu Tereza nemá ráda, přímo jí nesnáší, kdyby mohla, tak by se v masivním koženém sedadle vrtěla, ale zaráží jí matka, protože nic neříká, právě proto. Sedí strnule, obě dlaně pevně přisáté na opěradlech a nepřítomně kouká na jeden z věnců. A po tvářích jí tečou slzy. Umřela jí maminka. A taky si asi uvědomuje, že je teď další generace na řadě. Tereza není jako matka, je úplně odlišná, je celá z rodiny otce, toho parchanta, s matkou na sebe mluví cizí řečí, i když se o to občas snaží, nechápou se. Teď je jí ale Tereze líto, do konce skladby se snaží přimět svou ruku, aby pohladila tu matčinu. Ruka na opěradle je tak blízko,blizoučko ale pro Terezu dál než stovky světelných let. Ráda by matku nějak potěšila, ale neumí to, nedokáže dávat najevo cit. V posledních dvou letech je v kremačních síních pětkrát a pokaždé se cítí provinile, že nebrečí. Když dohraje poslední píseň, opona se zatáhne, nikdo netleská a Tereza strojově stojí a přijímá upřímnou soustrast a matka pláče a ona se usmívá.

- Na kar nejdu, s těma buranama, říká venku matce. 

-Babička by si to přála.

-Babička si nepřála už to, aby se tohle stalo.

Vybralas moc hezký písničky, přitočí se k matce jedna z matrón a teatrálně se vysmrká, jako že byly fakt dobrý. To já chci mít na pohřbu, chopí se příležitosti Tereza, samý veselý a nebo odrhovačky. A na závěr Justina Biebera, protože to rozpláče úplně všechny, budou vybíhat ze síně a rvát si vlasy. Buranstvo se rozesměje, matka se dívá úkosem a říká : Na kar s náma teda nemusíš, když nechceš.

 Tereza si zkracuje cestu přes hřbitov. Olšany jsou veliké, dřív tu chodívala s kamarádkou, četly si náhrobky a doufaly, že narazí na nějaké směšné příjmení a budou moct říkat : ještě, že už umřel. Takový jméno!

Na zastávce tramvaje stojí sousedka z přízemí, stará drbna. Zvědavě si prohlíží Terezu celou v černém a větří úlovek vhodný pro přepírání. Jde na to od lesa.

-Terezko, tobě to ale sluší. Tuhle jsem tě viděla z okna, už jsi hotová paní na vdávání. Nešla jsi teď někdy za babičkou ? Jak se má, chuděra ? Pořád špatně jí?

-Má se dobře, paní Mrázová.Moc dobře. Dneska jsme jí vzali do společnosti. Na Ave Maria, to je ta slavná, znáte.  Hodně lidí to dojalo k slzám.A měly jsme první řadu. Jak říkám, má se dobře.

Sousedka zaraženě mlčí, ale hned se chytá. Ty…Terezko. Ave Maria, já bych jí hrozně ráda slyšela...První řada, říkáš….. Nesehnala bys mi lístky? To máte přes známýho, co ?

- Těžko říct, kdy bude další repríza. Ale myslím, že se dočkáte. Hlavně si jí napište do poslední vůle. Nashledanou, paní Mrázová.

-Sousedka zalapá po dechu, pere se s tím, co právě slyšela. Tereza jde domů radši pěšky.