Písmák Život Mrtvých
Život mrtvých
Sedím zde na břehu jezera, jehož hladinu čeří duše světa a mé slzy unášené větrem. Mám chuť zde zůstat, přirůst a shnít. Krásný obraz konejší mé utonulé oči. Chci zde zůstat, počkat až se den přelije vnoc, až slunce shoří vášní mého srdce na bělavý a šedivý popel – vzpomínku.
Vroucnost
Vroucnost
Nedostižnost noci hraje na napnuté struny mé touhy, jež vtřeskutém mrazu chvějí se sami. Již pouze vítr a samota hladí mou tvář. Nyní vidím více, tak jak když člověk do temnoty se hříží, hvězd více vidí. Pak že tma jest slepotou, je zrcadlem nám vlastním, kterého se tak úpěnlivě zdráháme.
Triumf nad smrtí
Triumf nad smrtí
Vzpínají se knebi údy bílé,
my vzemi vroucně spíme.
Vítají nový den, zrozený znebes, jenž krví zbarvila se vkrev, teskně krvácejíc, nenacházejíc útěchy všírém světě bez duše živáčka, jenž pohladil by je. Bubny zní vhlubinách, tak jak srdce všech mrtvých tepala by a vzpomínkou svou oživovala by mrtvolný svět. Nový den vroucně je vítán i slunce polilo se černí, aby lépe snovým životem splynulo.
Inferno
Inferno
Smutek zočí plane. Spaluje každého, teskná vzpomínka na pomíjivost, kterou pláčeme. Jak nás utváří. Kam, až schopna zavést naše kroky, když jí vláčet se necháme, ona jest.
Krev branou
Krev branou
Kudy vede cesta kvám, kde je země, ve které žijete. Tolik, tak strašně moc touží po vašem objetí, po pochopení, proč ta samota, proč to všechno. Temná láska, černá svatba na dně oceánu neznamená smrt, ale samotu; samotu vneznámu, vtemnu které nikde nekončí, nikde není žádná svíce, nikde žádný plamen, nikde nic, jen samota – temná královna milující teplo černě. Každý den tak blízko, každou chvíli téměř vdotyku a přesto dál než je jeden konec vesmíru od druhého.