Zvedni hlavu
Nemohla uvěřit, že si těch mraků nevšimla dřív. Vždyť zabírají půlku oblohy, jsou obrovské.
,,Ty, Kubo, všiml sis těch mraků. " otočila se na kamaráda, který byl skloněný k tabletu.
Zrádná Matematika
Byly mi čtyři roky, když mě rodiče začali učit počítat. Otec měl na klíně jakousi psychologickou knihu o učení předškoláků a dirigoval matku, klečící před mojí nechápavou maličkostí, co má se mnou dělat. Doteď nevím, který inteligent tu knihu napsal, ale kdyby se mi dostal do rukou, asi mu tu knihu sveškerou láskou, kterou jsem kněmu nastřádal, omlátím o hlavu. Udělal jsem totiž tu nejhorší chybu ve svém životě – naučil jsem se počítat, abych udělal rodičům radost.
Nemoc štěněčích očí
Žena držela vpravé ruce čtyřměsíční štěně papillona. Rozhlížela se po přeplněné místnosti a přemýšlela, kde udělat štěněti pelíšek. Sedačky byly plné psů, postel, podlaha, prostory pod stoly, menší stolečky, prkénko záchodové mísy, vana, dřez, schody, police přízemních skříní také. Kam její oko pohlédlo, se to hemžilo psy.
První krok
„Hej, kámo, já už to prostě dýl nevydržím. “
„Jak to myslíš, že to nevydržíš, co chceš dělat. Zažeň chmury, my tu budeme navěky, proč si to ztěžovat. “
„Ty seš takovej panák, seš podělanej až za ušima zmyšlenky, že bysme ztohohle podělanýho sloupu frnkli pryč.
A tak pravil
Sedačka zaskřípala, když na ni dosedl zadek řidiče dálkového autobusu. Zavřel dvířka své kabiny z černého neprůhledného skla. Jeho identita byla dokonale skryta. Autobus vyjel z garáže a hned při první zastávce byl zcela naplněn.
Představivost
Mám zavřené oči a sním. Mám přání, a přece jako holčičkám v pohádkách se splní, musí se splnit i mně. Mohlo by. Věřím tomu.
Vilém Vidlička
Všichni vesničané ve vesničce Vidlákovice výskali vzrušením.
,,Vilém Vidlička. Vilém Vidlička. “ volali vesele.
Cesta světem
Když jsem procitlo, bylo jsem uzavřené vněčem malém a těsném. Chtělo jsem ven. Zjistilo jsem, že mám cosi ostrého připevněného ktělu – zobáček. Prorazilo jsem si jím díru vobalu mého vězení.