Jednou se staneme natolik průsvitní...
Nemáme-li sebe,
duše toho druhého nás nepustí,
z nějaké podivné setrvačnosti,
nepatřičné bolesti,
Až mi tu zase budeš pouštět Rodrigueze
Dnes se tu nechci bát,
dnes ani nemusím,
dnes se tu opřu v nejlepších šatech o cihlovou zeď,
rozcuchám vlasy
Zkuste však lhát Bohu
Občas, když se tu probudím velmi brzy, přepadnou mě ty mé smutky. Rozházené polštáře, které nikdy nejsou na svém místě, sklenice vody, tichý šelest duše, která se ještě nechce vracet ke smyslům, k sobě samé, mozek, který dává příkaz očím, aby si přivykly tmě, můj dech, ramínko od tílka, které si tu sklouzlo . Kroky náhodných chodců za oknem, náhodný křik někoho, kdo namísto vody, víno kázal. A přitom sloužil přesčas.
Kdysi jsme spolu poslouchali Radiohead
Kdysi jsme spolu
poslouchali Radiohead,
seděl jsi v křesle,
v dlaních otáčel skleničku s ginem,
Zas řvou tu hvězdy ze spaní
Tiskařskou černí po životě čmářem,
chráníme tepem to pulsující vše,
dokud nám prázdno nepokrade sny.
Zas hvězdy křičí ze spaní,
U řeky je tolik sajrajtu a tolik cizích snů
Řekl jsi:
"ANO,
…
MOŽNÁ. “
I svatý na mostě má jedny nervy
"Děvenko,
konec je,
šlus a kříž,
Tvá noční košile,
Hej zlato, jsem Zednář
Řekls mi:
"Hej zlato, jsem Zednář,
ber nebo nech,
stejně jsi příliš krásná