Písmák Hrajeme hru
Možná hrajeme hru „Odpustili jsme si“. Ale já nikdy neodpustila, a ani neodpustím. Jsem v pohodě, dokážu dělat, že nic, ale nezapomenu.
Nezapomenu na mámino zápěstí sevřený v tvý ruce, na to jak křičíš.
Řekni
Posadím se na postel a přemýšlím o smyslu života. Mlčím, dýchám, přemýšlím nad tím ještě vůbec. Ne, jsem unavená zté věčné otázky. Ptala jsem se, křičela jsem ji do světa, vzlykala do hluku společnosti.
Smuteční květy část 1.
Její zpocené tělo zalapalo po dechu. Probudila se jako vždy uprostřed noci, do tmy, do samoty. Už jí to pomalu připadalo normální a ten sen znala jako nejlepšího přítele. Každičký detail uměla popsat dopodrobna.
Záhyby
Když v rukou mě svíráš, říkej mi, jak je ti krásně.
Když v rukou mě svíráš, říkej mi, že nechceš jinou.
Když v rukou mě svíráš a přivíráš oči slastně
nevnímej nic, ani jak věci plynou.
Óda na temno
Jediná pravá parta jsme já a můj stín. Je to nutný ale nechtěný
jako otočení za každým krokem když jdeš tmavou uličkou, a k nasrání jako když zrovna v ty jediný uličce nefunguji světla. Překvapuje mě to tak jako ten výkřik co se ozve za mnou, ale obojí ignoruju a jdu dál. Moje tělo zaplní zima a mou hlavu myšlenky.
Konec?
Šla jsem, sluchátka v uších. Pes vesele hopsal přede mnou. Sluneční paprsky mi do vlasů házely červené odlesky a mé mhouřící oči vyžadovaly sluneční brýle. U lavičky přede mnou se krčila malinká holčička.