Cigareta
Ležíme tu spolu, čteme svoje díla,
nekoukáme dolů, kde je černočerná díra.
Sami dva ve tmě, jenom svíce hoří,
čas nás vždycky přetne, a svět se rázem boří.
Zahrada
Na svých bocích jsem cítil jemné teplo. Procházel jsem zahradou zalitou jasnou a oslepující září Slunce. Nataženýma rukama před sebou jsem hledal jakýkoliv hmatatelný podmět. Až se mé konečky prstů dotkly něčeho studeného a mokrého.
Řetězy
Lavice stála u hrobu,
na ní mladý muž.
Co je tohle za dobu,
on v ruce svíral nůž.
Symfonie snu
“Umírám každejch 22 let. Každejch zasranejch 22 let dobrovolně odcházím. Dokud se nenarodím se smyslem a mozkem pro hudbu. Vždycky jsem chtěl být někdo slavnej.
Nehoda nebo náhoda?
Čas bez odpovědí je děs,
ta nevědomost je tíživá.
Nevím co ke mě cítíš a věz,
že ta tichá bolest je plíživá.
Narozeninový dort
Narozeninová svíčka stále hoří,
dívka už dávno odešla.
Někdo jiný se jí dvoří,
Na své narozeniny téměř nedošla.
Úvaha
Znáte ten pocit. Jste tak slabí. Nejste stavění na to jak tento svět funguje, na jakém principu běží a točí se dokola.
Každý chce s každým vytřít zem a každý kolem vás by obral i svou starou babičku o poslední pětník.
Letní večer
Bolest ze srdce kmene vlévá do země strom,
je silná a strašná jako letního večera hrom.
Chuť železa, ve vzduchu z deště se vznáší,
S vůní posečené trávy jsou svědkem lásky naší.
Samota
Bloudím ve stínech stromů lesa,
bloudím nocí po hřbitovech,
hledám smysl života,
a stále vězněn v okovech.
Vrah
Střes se muže se zbraní,
jemuž k vraždě nic už nebrání,
Střes se jeho čepele,
jenž uloží Tě do smrtelné postele.
Noční vánek
Hnědák pomalu našlapoval po cestě zamrzlého bláta. Blížil se úsvit. Srdce koně rytmicky bilo, téměř svádělo k tanci v nočním svitu měsíce, v mrazem obalené trávě s ostrůvky sněhu. Jeho vlhký dech se přetvářel v mlhu prchajíc v chladném vánku jenž zaváněl pachem strachu a zvěstoval nebezpečí.
Znovuzrození
Zhynul můj bratr ve zbrani,
pamatuji na jeho těla trhání.
Třesk meče o meč,
zvuk sekery zaseknuté v lebce,
Okřídlený had
V dávných časech byl muž, pouhou kosu bílou, čistou jako svatost sama měl. A v den kdy prošel bránou oného města již byl mu osud dán. Minulost svou nechal kdesi ve tmách za bránou a procházel městem dál až zastavil se před vysokými dveřmi k hradu hrubých, kamenných zdí jehož nejvyšší věže tyčili se až do mraků. A tak zabušil svou pěstí a vzápětí se dveře otevřeli.