Písmák Panelový blues
Panelový blues
Slunce vstalo toho rána chladný. Až na miliony stupňů na povrchu, pochopitelně. Jenže ty, človíček uvězněnej na kusu kamene bloudícího vesmírem podle zákonitostí, vněž mu víra dovolovala věřit, prostě nedokázal cítit.
Mám tohle ranní běhání sArgem fakt ráda.
Viděls někdy něco takovýho?
„Viděls někdy něco takovýho. “ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení se odporoučely kamsi do zapomnění bezprostředního vědomí. Nahradila je prostá zvědavost.
Cestou IV.
Ocitnul jsem se po boku nedosažitelně dalekým horám a vysoko nad hlavou mi vykvetly cáry svatebních rouch. Hloubka pozbyla svou bezprostřednost díky proporcím hraček, co nabraly všechny známky civilizace, její zdánlivě nesmrtelný díla, i končiny, kam se rozhodla nezasáhnout. Letová hladina tří tisíc metrů to dokáže.
Hluboko, vysoko, daleko – slova vyvolávající pocit nedosažitelnosti účelu, co jsme si zvolili.
Cestou III.
Na lavičce autobusový zastávky u silnice na Alamo, která svým povrchem připomínala hadí kůži, seděl se skelným pohledem vizionáře mladší právník vobleku zřejmě ještě zmaturitního plesu. Teploměr atakoval osmaosmdesátku a jedinou smysluplnou činností, díky který ubíhal čas rychleji, se zdála prachobyčejná konverzace.
„Zdravíčko, doktore, na copak tu čekáte. “ pokusil jsem se začít.
Cestou II.
Abú As-Salahadín se, zahalen do kaftanu barvy tak sakramentsky dobrýho kafe, že by jim ani agent Cooper nepohrdnul, vypínal vžáru neúprosnýho poledního slunce nad polní pěšinu.
„As’salaam, příteli. Popatři na tu nádheru,“ rozmáchl se rukou kobzoru jako Říman prodávající pole, nebo politik házející přefiltrovanou pravdu zástupům neviňátek. „Tohle všechno je naše.
Cestou Intro + I.
Kráčel jsem rozpálenou třídou krále Jiřího vJeruzalémě za zvuků šofarů, svolávajících na burlesku snapětí slibujícím názvem Konec světa.
Ali Hadždž mi kdysi ukázal směr. Řek jenom „Hochu, stejně jsme všichni ztracený, tak běž přímo tam, kam tě táhne ten tichej hlásek úpějící na dně tvý hlavy. A moc se neohlížej, nebo zjistíš, čím jsi byl, a to není hezkej pohled.
O naději
Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jednu vpálí, jakmile vylezeš ze dveří svýho kotce. Taky se ti začne chtít vyrazit do parku, i kdybys byl z těch, co se právě přistěhovali a náš zaplivanej Krcák neznal. Kol a kolem vzato – možná se ti začne chtít právě proto.
Lucifer/Jericho
Vpanelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co jsem začal poslouchat jejich šepot. Zdi jsou nasáklý jejich utrpením, spočívajícím vnekonečný nudě a odcizení, vkilotunách odříkání lidskýho kontaktu za účelem udržení vědomí vlastní jedinečnosti. Na druhou stranu – na to, jak se jim tu žije, jsou celkem milý společníci.
Podzemí
I.
Katka:
„Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady sám…. “ káže z pódia s přesvědčivostí Martina Luthera naše místní inkarnace Iggyho Popa – Vilda. Po jeho levačce dře do krve skoro náhodně působící sled sedmi akordů Kubík Závozník, jedinej místní kytarista, kterej za něco stojí.
Generace
Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho genia loci. Vím, že ty, který mě míjej, o tom nemaj ani tušení. Nebudou mít až do chvíle, než bude pozdě.