Písmák Černá růže
Té noci vykvetla růže,
celá černá, však jako růže nevoněla.
Někdo ji zasadil, rovnou do popela.
Na spálené zemi, černé růže kvetou,
Konec týdne.
Deštivá Sobota. pod přikrývkou je tak mile;láska a nahota,intimní chvílenašeho života.
Pohlédni do diáře. netvař se provinile;v života káře,smyslné a rozpustilé,potkáváš tváře.
Stará plachta.
Plachta se zavlnila,racek polekaně vzlét'. Možná tak učinilanaposled.
Je stará a potrhaná,drží ji jenom záplaty. Od práce umazaná,jako ty.
Náhodné probuzení.
Náhodné probuzení;náhlý hlas,nebo vzpomínka . Někde v násvarovně zacinká:a ze spánku nic už není.
Podivný sen a nepřestává;stalo se -je možné vysvětlení . Na stříbrném podnosekaviár není:všechno se zamotává.
Dveře poznání
Otvírám dveře do krajiny,okny pouštím Slunce s Měsícem. Za světlem vyplíží se stíny,celý kraj přikryjí bílým lnem.
Kolik času věnujeme lásce,a kolik duše nenávisti . Svět rozdělený na obrazceze spadaného listí.
Divocí holubi.
Divocí holubis bílým obojkem příslušnosti,vědomím o volnostirádi se pochlubí. Na střechách, římsách, parapetu,svými hlasy oznamují světupříběhy o svobodě,o drobcích, o suchém chlebua o vodě.
O labuti
Když labuť umírá, poprvé v životě zpíváa naposledy křídla svoje zvedne. Ta píseň nádherná je a smutně tklivá,hlavu skloní a ke hvězdám již nepohlédne.
Chvějí se jívy tím krásným zpěvem,i hladina ustrne a vlny se ztrácí. Labuť se loučí, s rodným loučí břehem,tou písní snad, jakoby, vykrvácí.
Hračky.
Houpací kůň a bubínek plechový,vzpomínky probouzí dávné -někdo snad rukou mávne;a tobě, co ti to napoví .
Jsem starý a bláhový,někdy stačí jen pochopení,vždyť na tom přece nic není;houpací kůň a bubínek plechový.
Slunce k večeru celé znachovía tráva žíznivě rosu saje,vítr nocí běží a hraje - jakhoupací kůň a bubínek plechový.
Zázrak.
Té noci, měl vítr hlas nachlazený,zem chvěla se hromobitím. Slunce skrylo se za inkoustový mrak. Brána u hřbitovní stěny,lučním zarostlá kvítím:a celý svět čeká na zázrak.
Nehledej, příteli, ve vzpomínkách,ty zjeví se za hodný čas.
Italský sonet
Nač oblékáš se do černého, to ti nesluší,raději oblékni si všechny barvy léta. Černá - otevře ti rány těžké na duši,ta jen ve veselých barvách vzkvétá.
Barvy jsou jako tóny melodie,svěží a jasné, patří mocné síle mládí. Šedá a černá jsou předností zmije,a takovou nikdo s chutí nepohladí.
Závist.
Stařena, s kapucí do krhavých očí,shrbena pod tíhou cizího štěstí. Když může, jedovou slinou zaútočía raduje se a plesá nad bolestí.
Dokáže za úsměvy ukrývat sea slídit a tajit své neblahé záměry. Ze všeho nejvíce škodí kráse,je přítelkyní moru a cholery.
Poslouchám.
Stojím u skály, poslouchám jak dýchá,poslouchám, zda srdce její bije. Vzchází z ní melodie tichá,ale je zvláštní, ta tichá melodie.
Opírám své o kameny dlaněa cítím to tiché srdce skal. Ukrytý ve skalní bráně,neklidně tluče kamenný sval.
Básník města.
Básník jde městem; kráčí,v uličkách svou múzu hledá. Ze starých domů a pavlačí,ta múza na něj sedá.
Z červených střech a oprýskaných zdíčas dávných lásek padá. A na malém, života plném náměstí,verš za veršem spřádá.
Jako dítě.
Je jako dítě,když pohneš s ní,oči převrátí. Na povel zapláče,spí, když zavelíš. V podkrovním bytě;postýlka zánovní. Těsně za tratí,píseň z pavlačedomu uslyšíš.
Cesta anděla.
Nejdříve se potěšíme,pak věnuji ti rozhřešení,bude-li to hřích.
Máš-li zůstat čistá,jak jinak bys věděla,co je a nenícesta anděla . Vidím ti na očích,a my oba dobře víme,že jiná možnost není,než cesta poznání.
Chci nablízku ti býta ruce tvoje vést,až rozhodneš se jít,po své cestě cest.
Noční dobrodružství.
Zoufalá můra kroužíkolem cylindrulampy s petrolejem.
Dvě sklenice na stoles lahví vína;ve vzájemném objetírychle se zapomíná.
Neblahé rozptýlenía můra se rozhořela,jako naše chvilková láska.
A Měsíc s hvězdamibeztrestně přihlíží.
Slunce z plakátu.
Z prstů sis poskládala brýle a slunci na plakátu dívala ses do očí. Je krátká ta chvíle, kdy člověk se, ani, nenaděje, a jiskra přeskočí, a den krásný je a hřeje.
Přechodníková
Ptal jsem se duše,čekaje odpovědia přitom netuše,jak pevně ve mně sedí.
Má duše mlčí,nemajíc odpovědi. Krčíc se tišedo prázdna hledí.
Co s tichou duší,co mlčíc sedí.
Kubistický obraz
Spirála souboje,barevné vytí,býk se lvem vestoje,bojují o přežití. Barva krve po plátně stéká,nebyl to záměr, však musí to být. V zápalu boje malíř se svléká,lva – nahý chce napodobit. Obrovský obraz v obrovském rámu,děsivá životní scéna.
Metafyzický obraz
Na prázdném náměstístojí jen stínya ticho a chlad. Zmizí, kdo přišel se podívatbez vlastní viny. Stříbrné světlo, ale jen málo,jakoby kvetlo a taky stáloa, jako opona k zemi padá. Noc nenoc je mladáa ozvěna ticha hledá kudy uniknout.
Balada o životě oprava.
Kdo věšet chceš se, posečkej,než nastane tvůj čas. Oprátku zahoď, či v kapsu deja rád buď, že celý máš vaz. A zapomeň , už, na provaz,chmury smaž, radši se směj. S humorem jde všechno snáz.
Memento.
Ostnaté dráty, železné mříže,smutný čas a ledový chlad. Láska se chvěje a ví, žev obavách těžké je milovat.
Kde ledový mráz na vše sedáa drápem svým z úst bere slova,vždy život tam svou cestu hledá,když zklame se, začíná znova.
Ostnaté dráty, železné mříže,po čase lámou se rzivé.
Z dětství
U starých domů, ve starých dvorech,po starých láskách zůstal jen stín. Balkony s prádlem,za okny pažitka, hned vedle rozmarýn,kapička rosy na květu neuvadlém:břečťan na zašedlých zdech.
Ta vzpomínka hřeje, i pálí;kolik je tomu, už, let . V chodníku díra, tak, jako včera,když vdávala se havířská dcera,to byl jsem tu naposled:často jsme spolu si hráli.
Ovádi.
Měkounké kočičí tlapky,k snění mě navádí,a kolem mucholapky,krouží ovádi.
Dívám se na jejich rej,ten vír těl mě uspává,a lapený jejich koryfej,snad křídla si umává.
Nehybně sedím, podřimuji,jen chvíli nechte mě spát. Ovádi na stole meditují,pak vznesou se a letí nasávat.
Zrcadlo II
Na stěnu, slepé, zrcadlo přibili,jakoby doprostřed čela,hřebíkem do vybledlé stěny. Ta díra ve zdi znachověla,zrcadlu, že zdobit bude, slíbili.
V zahradě začali stromy kácet,jen tak je, náhodně, vybrali,a z očí jim svědomí vymizelo. Kam budou se ptáci vracet,co kdysi v zahradách zpívali .
Staré boty
Inspiroval mě Bulat Okudžava svou básní " Staré sako "
Dívám se na své staré boty,řadu let, už, chodím v nich. Švec hledí na mě bez ochoty,než vešel jsem, již ve dveřích.
Oprava, pane, bude drahá,a trvat bude dlouhý čas. Já neslevím, on se zdráhá,vítězem bude, jen, jeden z nás.
Aby's věděla.
Nebudu sázet do zamrzlé země,a ledovou tříští kropit vinohrad. Hýčkám své touhy a naději ve mně,a lásky zkouším si prstoklad.
Neumím hvězdám dát jména,hvězdám všem, co jasně svítí. Letní noc jimi je ověnčena,jak dívka věncem z lučního kvítí.
Jeřabina
Ve stráni zarostlá jeřabinaje zpola mrtvá, však ještě dýchá. Svět kolem vnímá, neusíná,pod tíhou malviček vzdychá.
Kdysi ji sázela dívka, ještě, mladá,dnes kolem ní, své, vnuky vodí. Šeří se, chladná rosa do trávy padá,hvězdy ji úsměvem doprovodí.
Divocí koně
Mí divocí koně, divocí koně bílí,běžíte zběsile, aniž jste zastavili. Hlavy vznešené, moudrého pohledu,běžel bych s vámi, já běžet dovedu.
Běžíte stepí, nebe vysoké se mračí,s větrem v zádech, ten sotva vám stačí. Běžel bych s vámi rád v širé kraje,nad hlavou slunce mít, zlatého vozataje.
Tuláci.
Podivná směsice lidí,
jeden je alkoholik,
druhý sotva vidí
a dívka s nimi, bývá ustrašená.
Malíř
Nakreslím tvoji tvářjediným tahem křídy,nad hlavu svatozář,utřenou z bídy.
Nakreslím tvoje těloperem a tuší,a, kdyby se mi chtělo,přidám i duši.
Nakreslím tebe, milá,dlaněmi do oblaků,z nich aby's vystoupila,jak jeden ze zázraků.
Šťastná
Do dlaní chytala déšť.
Ráda se smála
a stále se ptala;
vidím to jako dnes,
Havrani v poli
Vítr zahnal sníh do polía mráz přibil jej k zemi.
V navátých závějích pole spí.
Havrani, černí jak svědomíjsou, a v brázdách hledajíkdo zapomněli.
Vítr, jako smrt, na zmrzlé kosti hraje.
Osud
Už jdou, koně se vzpínají.
Už jdou,
školou španělskou.
Jezdci jsou vyšňořeni,
Zima
Za okny sněží
zčerných mraků bílý sníh.
Vítr ulicemi běží,
uvízne ve dveřích
viděl jsem
Ve vysoké trávě železné kříže,
dokola ticho a věčný mír.
Na padlých pomnících rezavé mříže
a modrý kosatec, kavalír.