Kakofonické téměřhaiku
Vrzání houslí
ne nepodobné skřípotu brzd,
vřískotu.
Pořád si ji zpívám...
A já si ji zpívám. naši tescopísničkua v duchu s tebou tančímmezi regály jako tenkrát. Dal jsi mi dárek. místo zlatarohlík za 0,90.
Ty
Když jsi mi dával sedmé z nebe
Chtěla jsem prý víc
Dát mi ještě kousek sebe
Nezbylo by z tebe nejspíš nic.
Dva měsíce
Viděla jsem na obloze dva měsíce
Když jsi spal
Jeden byl matný a druhý zářil
Do noci
Lodička
Poskládám ti lodičku zpapíru. chceš.
Bude velká tak akorát pro nás dva.
Nesmíš mi ale ublížit
Protože moje slzy by ji rozpustily
Vyznání?
Jsi mi oporou jako špalek, před kterým poklekáma na který pokládám hlavu.
Jsi mi oporou jako propadliště oběšenci.
Charlieho koťata
Charlie byl ještě malý chlapec. Příliš toho nenamluvil, hrál si nejraději sám dole u řeky, kde ho nikdo nerušil. Každé ráno, sotva se rozednilo a sluníčko ho oknem pošimralo po tváři, nic ho nemohlo zadržet doma. Vyběhl na louku, běžel, jak nerychleji dovedl, a měl ztoho radost, protože vdáli už se modrala řeka.
Peťulka a jízdní kolo
Když byla Peťulka ještě malá, její dědeček s babičkou si ji brávali s sebou na zahrádku na okraji města. Už tenkrát, jako by naplno cítila přírodu a dýchala její kouzlo, byla Péťa maximálně šťastná, když mohla malou motyčkou trochu nešikovně, ale přesto roztomile okopávat záhonek s růžemi, krmit slepice a soustředěně (leč marně) hledat ředkvičky uprostřed záhonu, kde byl vysázen špenát. Nikdy je tam nenašla, ale to jí vůbec nevadilo, protože poté, co si roztomile postěžovala, že ty ″větvičky″ nemůže najít, dovedli ji babička s dědečkem k těm správným záhonům.
Už tenkrát se začalo projevovat, jaká Peťulka vlastně je.
Jak to mám s blues
Buď smutný, brnkej si na rozladěnou kytaru,
ale neříkej mi, že máš blues.
Měj blues, brnkej si na kytaru,
ale neříkej mi, že je rozladěná.
Ať
Ať
Ať na zdi ti visí obraz od slepého malíře,
který neměl rád tmu, a proto ji maloval
Ať za oknem máš krásnou rostlinu,
Jsem Láska
Jsem Láska
Jednoho dne jsem otevřela oči a náhle mě oslepila nádherná záře, všude kolem nádherně jasné barvy, tolik lidí vpřekrásných šatech, ze všech stran slyším zvonivý smích. Kolem mého lůžka stojí postavy, muži a ženy, tváří se tak zvláštně a přitom mile. Zté tajemné dámy nemohu odtrhnout oči. Kdo je to.
Jsem a nejsem Julie
Jsem a nejsem Julie
Jsem a nejsem Julie
Slzy ztváře nesmyje
Mi bledé světlo měsíce
Dodatek k Malému princi - Malý princ a gambler
Dodatek k Malému princi
Malý princ a gambler
Na další planetě, kterou Malý princ navštívil, uviděl hrací automat. Před ním stál gambler a zuřivě vhazoval do automatu jednu minci za druhou.
„Dobrý den,“ pozdravil Malý princ a se zájmem hleděl na gamblera. Ten si Malého prince vůbec nevšiml a dál vtransu hleděl na automat.
Čas
NIKDO z nás nevnímá tikot hodin - tak pravidelný, chvíli tichý, nenápadný, chvíli buší do naprostého ticha jako kladivo; je tu snaha rozbít - cokoliv, vzdorovat, vrhnout se střemhlav proti všemu a všem, zařvat z plných plic - JSEM TU JÁ, copak si mě nikdo nevšímá. Sedět se zavřenýma očima uprostřed místnosti na dřevěné židli, komíhat nohama, sem, tam, sem, tam. Občas se trefit do rytmu hodin. Někdo klepe.