Písmák Červená Karkulka
Tak broučku. Hezky si lehni do postýlky, zavři očka atiše poslouchej co ti budu vyprávět.
Byla jedna holčička, která nosila všechno červené. Červenou mašli, červenou košilku, červenou sukýnku ičervené střevíčky.
Vítr
Ahoj,
včera jsem viděl chrpy. Fascinuje mne ta modrá křehkost. Strašně bych si přál být větrem. Silným, ale dost jemným, abych neublížil těm chrpám.
Snídaně
Seděl na zábradlí apozoroval medvědy. Nemohl se dočkat, ale nechtěl to dávat příliš najevo. Proto ještě chvíli zůstal sedět, když se objevila na cestě. Věnoval ještě několik pohledů medvědům, seskočil ze zábradlí avydal se jí naproti.
Neexistuje cesta zpátky
Seděl na posteli zády opřený ozeď. Chaos vhlavě. Ani nepostřehl, že se začala svlékat. Ignoroval její poznámku onespokojenosti spoprsím.
Dopis
Seděl zabořen vkoženém křesle naproti baru. Popíjel whisky apozoroval dění kolem. Myšlenkami bloudil kdesi ve skalách apohled na ženy ubaru byl jen chabou náhražkou modrého nebe nad hlavou skroužícími dravci.
Vzpomínal na nejúžasnější milování, které kdy prožil.
Je to dávno
Je to dávno. Bránil ses tomu. Dlouho už jsi to neudělal. Vlastně nikdy.
Vzpomínky
Vzpomínky
StárnouZapsané hluboko v pamětiJak letokruhy před léty vysazeného stromuPomalu zanikají v hloubi věkůNebo rostouStejně jako větveA sílíSvítí na ně slunceOmývá je déšťA ohýbá mrázRozkvétajíA plodíAby jednouAž příjde katA k hrdlu přiloží svůj nástrojMohly křičet a plakatA i on pochopíŽe proti časuNezmůže vůbec nic
Mám syna
Sedím vnávštěvním křesle vpotemnělé chodbě porodnice. Čekám. Mám strach. Asi ne.
Samota
Samota
Je časem i prostoremKde pouhé vydechnutíStává se slovemKřičícím po vzpomínkáchNarážejících do hranicKteré možná nikdy neexistovalyJen proto, aby ozvěna nespalaA prohlubovala otevřené rányRány co přestávají boletV kontextu časuCo zbývá než otevřeš dveře A vyjdeš ven