Mám syna

Sedím v návštěvním křesle v potemnělé chodbě porodnice.
Čekám.
Mám strach?
Asi ne.
Z čeho?
Ne, nemám.
Před chvílí převezli manželku z porodního sálu na operační.
To té doby jsem byl stále s ní.
Bude to kluk.
Vždyť je to jedno.
Ticho.
Sucho v krku.
Pláč.
Je to možné?
Je možné, že slyším pláč z operačního sálu na vzdáleném konci chodby?
Neslyším nic.
Jsem unavený.
Otvírají se dveře.
Vezou inkubátor.
Jsem zmaten.
Vstávám.
Projíždí kolem mne.
- Máte krásného chlapečka.
- On i paní jsou v pořádku.
Snažím se zapamatovat každý detail.
Znovu usedám.
Čekám.
Otvírají se dveře.
- Pojďte se podívat.
Procházím kolem spinkajících miminek.
Stojím u něj.
Je krásný.
Jsem u něj sám.
Nevím, jestli se ho můžu dotknout.
Je zvláštní dívat se na něj.
Je krásně zvláštní dívat se na něj.
Přišla sestra.
Pohladila ho.
- Je to fešák.
Odešla.
Dotýkám se ho.
Spinká.
Nádherný pocit.
První dotek mého synka.
Uvědomuji si své otcovství.
Myslím na manželku.
Chci ji vidět.
Pozoruji synka a myslím na manželku.
Přichází sestra.
- vezou vám paní.
Jdu se na ni podívat.
Spí.
Ještě ani neví, že máme kluka.
Hladím ji po vlasech.
Vezou ji na lůžko.
Vracím se k synkovi.
Stojím u něj a sleduju jak spí.
Nikdo mne nevyhání.
Už je pozdě.
Děkuji všem.
Převlékám se do civilu.
Sestra mi odemyká vstupní dveře.
Dobrou noc.