Já chci na náměstí v Kroměříži být
Dva mladí v rybníce se milovalia bakterie do útrob jim pronikaly. Já však chtěl bych na náměstí v Kroměříži být. Volali na mě „Voyeure. “a „Co čumíš, frajere.
Sonet v půli života
Slunce nad hlavou je plné potu a prachu
cesta vine se kamsi do dáli
v půlce života jsem plný síly i strachu
že nenašli jsme, co jsme hledali
Smrt je jak za oknem jablek koš
Smrt je jak za oknem jablek koš
jak padající z lípy list
a ty směješ se
jak by jí nebylo
Jako víno vzduch je čistý v zimě
Jako víno vzduch je čistý vzimě
a měsíc zdobí stříbrem aleji,
vtom nadpozemském tichu
kroky jsou tepem spícího času
Dnes je mi jako zářijovému slunci
Dnes je mi jako zářijovému slunci nad vinohrady,
jako jiřičkám mířícím vhoufech na jih.
Vhejnech jsme spolu sami
a radost naplní nás,
Léthé
Jsou vlesích cesty nechozené,
kde světlo je toužený host.
Vedou na osamělé pláně,
tam ještě lze kráčet pod hvězdami
Kříž u polí
Vlese u polí stojí kříž,
Kristus má ulomené ruce
a nohy probité hřeby mu mechem obrůstají.
Tam svítí slunce přes listí,
Listopad
Je podzim.
Vítr žene ulicemi starý papír a naše lásky,
slunce jen mhouří oči nad malichernostmi
tohoto cizího města.
Epištola pro jednu svatou
Má milá,
vzdálená sestřičko vKristu,
jež blízká jsi mi nad jiné.
Má láska kTobě dospěla kmístu,
Vlci
V zimě bez sněhunašel jsem stopu vlčí
Tudy se hnali za kořistíštvali srncestrhli jejNenasytně napili se cizího života.
Smutné oči matněly touhoutolik se chtělo žíta dočkat jara
Kam se jen schováme až přijde časa naše žití bude jako stráně pokoseno.
Zem se neptá, to jen my
Jako bych stál snad na počátku všech cesta viděl to malé světlo v dálikteré planulo, když my jej nehledalidnes už vyhaslo a není, kdo by rozžalplameny
Hory mají paměť jako lidé v nicha ač rozdrtit by mohlypřece přijmou každéhoa neptají se
Z košile na plotě zbývají cárya okenice zatlučenéJablka ještě nikdo neočesalnikdo nepřišel s pozváním"na tú pravú trnkovú"Dým se jako milostivý soumrak z údolí zvedátak malá výmluva pro slzy
Zem má paměť jako lidé v nía mnohem delšíČeká, až přijme každéhoa neptá se
Nic starého se neděje
Vždyť jako bych to měl už dávno vědětkoupu se stále v nadějiže něco změní pouhé vydechnutímusí se jen chtít.
Na vychládající zemi hledám trošku láskyanebo vášněa mezi pahýly artritidou mučených stromůsoucitale není ani v listí pod nimi
Když jdu humny je tma a za zády se svítíoranžově do mlhy uplývá časa stébla požatá praskají v krocích. Memento mori, člověče,říkal starý kantor, pán dávných mravůbylo mu dáno dotýkat se na pár let světakterému nerozuměl. Ty, které učil, už oplakal.
Poslední přichází smrt
Prach předchází zánikua když v noci padána tvéminulé dopisyslova nestačíPár kapek krve pozře bodláčía nenasyta Densmlouva se smutkem podepsánakřik se rozléhá pavlačíšaty se třepotá vzduchTam na dláždění sbíhá se davpovinně šokovánohavně vzrušenje tu už lékaři černý vůzmáš nohy od rosyptám se kohosico přijde teďSvítá a ty nemáš odpověď.
Mrtvá zůstává
Ještě tu zbyla z minulazvláštní pachuť na patře ústjako vzpomínka navůni loňských jablek
Ty nevíš, co to vše znamenánetušíš, ani náznak nerozluštíšumíš jen rozplétat sítě babího létaa příst z nich vřetenana šaty, které už neobléknešMlha se vrací zpátky k řecejen to, co je mrtvé nám neuteče
Ještě tu zbývá pro příštěmalinký příslib, jen vánek na dušijá neumím sít pouze sklízeta podle toho soudí mnehlas tichýkdesive tměMlha tě skryje, když jsem v dálaváchjen to, co je mrtvé s námi zůstává.
Bojím se
Bojím se, že se utrhne kyvadlo
a hodiny se zastaví
odbije requiem
Bojím se, že mi svíce zazáří
Střepy marnosti
Slavné jsou rohy řečníků
slavné jsou tribuny státníků
sláva padá na bojiště vítězných národů
a skrývá krev kterou chlemtala zem
Poetická
Lásko mýlená
poplujeme do Calanchoe
na lodi jménem Flamboiant
Na molu nás budou čekat lodníci
Kam odplouvají sny
Kam odplouvají sny
když je ráno a ty marně
hledáš nit a smysl
Stále a znovu
Na konci dnů
Přál bych si dívku beze slov
bez otázek
„Jaké jsi znamení. “
Děsím se té blízké chvíle
Tmou za světlem
Můra létá tmou za světlem
Budiž, pak tedy jsem můra
Divá zvěř se v noci bojí ohně
jen jednou přišel pes
Co je to zlo?
Co je to zlo
pouhá tři písmena
Co je to dobro
pět písmen k opití
Krajinou
Víš,
kolik naděje skrývá okno
zářící do nocí,
když pod srpkem měsíce
K oceánu
Do bílých krajů
s modrým mořem
chtěl jsem jít
lehnout si na pláž
Kdo v noci svítí svící
V pablescích sklenice vody
zrcadlí se nebe s hvězdami
a ukrývá tma
Ve stínu v rohu
Sonet na konci srpna
Údolím se vine mlhavá stuha
u kříže v polích zrají jeřabiny
Láska už není láska,když je druhá
lidé jsou slzy skanulé do krajiny
Semtínské lípě
Přál jsem si spát
u tvých kořenů
až mne bouře smete
a ty bys mi zpíval
Hledání
Odešla do hor
ke slunci
k pastvinám se vzrostlou trávou
kde vítr fouká do vlasů
Cesta vlakem 1 a 1/2
Pražce duní v refrénu cesty
a slunce stojí tak nízko.
"Je tady volno. "
Bytí vyznívá do ztracena.
Nežli se rok s rokem
Při dámské volence štěstí
nás přebývá.
Zůstanou sedět ti,
kteří tančí se Ctí.
Cizí hebký dech
V noci mne navštěvuje cizí hebký dech
Nevím, komu patří, ale nastěžuji si
(Snad už i ze zvyku)
Přijde sám, projde se po pokoji,
Cesta vlakem
Pražce duní v refrénu cesty
a slunce stojí tak nízko
"Je tady volno. " vyznívá do ztracena
Na cestě mezi dvěma městy
Tak bych si přál ulehnout do spadaného listí
Tak bych si přál ulehnout
do spadaného listí
Ležet a plakat
pro všechny hříchy světa
Semafor
Semafor,
zelená do srdce se vkrade
kamaráde
vlečeš se oslněn zářím pozdním
Noční můra
Svět civí na východ
a západ zatím hnije
dává se na pochod
co v sobě neukryješ
<Bez názvu>
Pár malých kapek lesku
tvé rty ti omočí
do šera rudá zazáří
zatlačíš slzy stesku
Studená světla
Kam až pronikla
studená světla
(veřejného)osvětlení
Pod kůži
Jako saze
Jednoduše splývá ze rtů
slovo, vlastně dvě
řečeno vášnivě
myšleno v žertu