Člověk a kůň

Jaro se krajem rozlévá jak touhle dobou tolikrát kůň ve své stáji prodlévá, „Můj pane, víš, že mám tě rád.“ Každý strom jarem zelený na první jarní vycházce palouk je k pastvě prostřený tráva zachutná přesladce. Až letní vedra udeří lidé se k vodě budou brát kůň s jezdcem vyjde ze dveří „Můj koni, víš, že má tě rád.“ Oba se koupou v potoce sotvaže smyli horký pot prohánějí se divoce cválají s větrem o závod. Podzimní déšť už horko smyl na stromech zase zlátne list kůň raduje se z klidných chvil „Mám rád tě, pane, buď si jist.“ Ať fouká vítr padá déšť to není důvod doma být je bláto, ale vem to nešť my i tím blátem můžem jít. Přináší zima sníh a mráz bílý je příkrov mnohých míst člověk do stáje přijde zas „Mám rád tě, koni, buď si jist.“ Chlad, ten je vůbec neděsí rychlý klus vždy je zahříval přes větve skáčou v podlesí kdo by se trochy sněhu bál. Den za dnem, stejně rok co rok kůň člověku zná radost dát, a obě srdce shodný krok pán s koněm dál se bude smát.

---