Hrdina z koupelny

Vypadala starší. Ale jednoho dne jsem ji na ulici objal a ona se podívala tak nemile, že mi bylo všechno jasný. Ne důvody, do toho jsem nikdy nepronikl, ale výsledek – byl až neskutečně osamocený, všechny ostatní varianty jako by utekly. Stejně jsem na ni myslel. Inspirovala mě, znepokojovala mě, málem jsem se zamiloval. A vypadala starší.

Možná to bylo tím, že mi jí připomínala ženská z časopisu. Pro pány. Vždycky jsem u ní skončil, když to na mě přicházelo. Honit si můžete u čehokoliv, je to tak zařízený. Houba se naplní krví a hurá nahoru. Jenomže poslední vteřiny před tím, než člověk zaneřádí celý umyvadlo, mě vždycky popadne takový malý koupelnový duchovno. Holky s nohama daleko od sebe dostávají přezdívky, po druhém prolistování se vykreslí i povahy… Jak jsem říkal, můžete si honit na stránkách jakékoliv z nich, ale když to přijde, vždycky na poslední chvíli nalistuju tu, která si to zaslouží. Papírová láska je nečekaně hluboká.

Dvoustrana 23-24 byla často u toho. Připomínala mi Evu a mně se potom chtělo všechno. Na dálku mě nutila psát a malovat a fotit a ani netušila, jak často kvůli ní musím mýt umyvadlo. Myslel jsem, že má v sobě nějaké kouzlo a ona ho opravdu měla. Jenomže tady příběh končí. Oblouznění nahradily čísla.

Nepotřeboval jsem ani malou násobilku k tomu, abych si spočítal, co jsem zač. Dlouhá, nudná, na tabuli se rozpadající umolousaná rovnice, která začínala a končila JÁ. Nežli jsem si uvědomil, jak moc mojí přítomností okolí trpí, považoval jsem se za hrdinu. Když jsem si vyhonil, nálepka „Já jsem tak skvělej“ mi v mysli vydržela tak dlouho, než slovo věrnost zmizelo ze všech slovníků. Měl jsem pocit, že se ani nepřemáhám. Že když mám někoho opravdu rád, nemůžu ho ničím urazit.

Už sedmkrát bylo pozdě, ale všechno mi vždycky procházelo. Z táborů jsem vozil štosy diplomů, házel míčkem dál než ostatní, na co jsem sáhl, to někdo pochválil. Svíralo mě to ocelovýma čelistma a jednoho dne jsem si díkyďáblu uvědomil, jaký že jsem jelito. Málem jsem začal chodit do kostela, protože ta dunivá pravda shůry mě skolila. Rozmetla. Roztříštila.

Pocit velkoleposti nahradilo bloudění a všudypřítomná lžíce zmaru. Sice jen v jedné rovině bytí, ale i tak mě ta šedivá barva tísnila. Ve vaně a ve výtahu. Tam jsem býval sám a mysl se mi zaostřila jako těsně před dopadem na chodník. Střecha mě sice opět vábila, ale jednou to skoro stačilo, zvlášť když je 17 let tak krásnej věk.

Pletu sem historii a málem jsem zapomněl na ten automat. Automat na chodbě, kde je skoro pořád tak vyzývavá a hustá tma. Eva mě opět zapomněla pozdravit. Taky jí narostl zadek. Takovej kancelářskej. U smál jsem se. Nahlas. „To mě ani neodpovíš na pozdrav?,“  pokoušel jsem se o zapomenuté hrdinství. „Myslela jsem, že ses jenom smál. Ahoj jsem neslyšela.“ Pozvednutím obočí jsem jí ubezpečil, že jsem jí zdravil. Abych nemusel lhát nahlas. „Ahoj,“ řekla s obvyklým otazníkem v očích po krátké pomlce. Večer jsem si vyhonil. Časopis jsem nepotřeboval. Byl jsem zase smutnej hrdina.