Podzimní samota

A chraptíš, samoto

smotaná do klubka, kde že by

čluny na březích, jak vyvržené velryby

v sebevražedném ataku, ten smutek pochopily

jen vesla zpuchřela, to nebolí

a mráz už spálil ten fialkový háj

poslední záblesky, poslední stíny

dvou propletených zvířat

žen, mužů, kruhů, přímek

co nikdy neprotnou se

navzájem, pospolu, jedna, druhá

osamělá a dlouhá cesta

od léta do nikam, zelená, modrá

pro blázna dobrá, tak nesuď

přihoď krapítko

těch šedých šmouh a čár. Tak, jak to umíš.

A trochu bolesti do dýmovniček, korouhviček

a čar a čarování, pro starou čarodějku

mi přimaluj. Noc už se svlékla

necuda, když bolí třeba zub

nebolí láska

zárožná.

Na podzim vždycky

umírám.