Řidiči tramvají

Vyfasovat ve vozovně rozbitou tramvaj je pech, to se pak  může šofér snažit sebevíc a stejně žádného cestujícího nesveze. Zpravidla však  vozy vyjíždějí se stejným potenciálem co do možného počtu přepravených cestujících. Provozem se potom utvoří rozdílný vzhled a kvalita vagónů, přičemž nejhmatatelnější odlišnosti napáchají cestující uvnitř. Někteří řidiči naloží cestující na počátku a dovezou je až na konečnou , některým se zas cestující mění na každé zastávce či dokonce vypadávají a nastupují za jízdy. Pokud ale pan řidič netopí, nemůže počítat s velkým zájmem cestujících. Ti povětšinou jen nalezou ze zoufalství, stojí, klepou se zimou a při nejbližší příležitosti hodlají přestoupit nebo dojít pěšky. Některé tramvaje jezdí dokonce tak zamrzlé, že téměř nejdou otevřít dveře, to pak musí řidič cpát cestující dovnitř pomocí výhybkářské tyče. Rampouchy zde trčí ze stropu a z držadel a sedačky pokrývají sněhové čepice. Což je sice překrásná podívaná, ale hodí se tak nanejvýš do básnické scenérie, nikoli však pro pohodlnou přepravu. Takový řidič, ač dokončí svou trasu včas a bez újmy, uvnitř ví, že tramvaj bez cestujících není žádná tramvaj a děkuje Bohu, že nemusí v jízdě pokračovat.

     Do tramvaje vyhřáté se lidi hrnou. Chvíli postojí, poznají nádhernou chuť tohoto způsobu dopravy, vyberou si sedačku a vydrží až na konečnou. Někde však řidič z bůhvíjaké obavy sedadla nezabudoval, ale místo nich jen, kvůli předpisům, nainstaloval hologramy. Cestující se snaží seč mohou, ale při každém pokusu o usazení padají jak hrušky na podlahu. Jen tak tedy postávají, přidržují se držátek a spíše se na zastávkách obměňují, než aby se zdrželi déle. Někdy též odpadávají za jízdy, to když řidič začne lajdačit ,nestará se o vytápění a na podlaze se vytvoří ledová plotna. Vyklouznou na ulici, ani nevědí jak.

     Velkou pohromou často končí situace, když zmizí řidič z rozjetého vlaku. To musí zaskočit zkušený psychiatr, lézt po čtyřech mezi cestujícími a očichávat jim nohy, zda neucítí maskovaného řidiče. Někdy by mu však nestačil ani čich bernardýna, bohužel. Naopak nejlépe se daří cestujícím v neustále zateplených vozech s dostatečným množstvím sedaček. V obzvláště krásně opečovávaných tramvajích se, nikoli výjimečně, stává, že spousta cestujících vytrvá od první do poslední zastávky. Vozy se s přibývajícími stanicemi stále více zaplňují. Řidič často přikoupí během cesty další sedačky. Čím je však cesta příjemnější, tím smutnější nálada panuje s blížící se konečnou výstupní zastávkou. Při posledním sepnutí brzd na lince se rozhostí v takovéto tramvaji několikavteřinové dojemné absolutní ticho. Následně přijde největší odměna a nejhlubší poklona za předvedenou jízdu v podobě neutuchajícího potlesku. V pochmurné náladě pláčou i stojící cestující, nejvíce však ti nejdéle sedící. Malé potůčky hluboce procítěných slz se slévají do mohutného toku silných prožitků kolektivní emoce. Jako řeka se tento proud již neopětované lásky vylévá do světa a mizí podobou trativodu v zemi. Cestující pozvolna ukončují tento autentický a niterně prožívaný ceremoniál a zařazují se zpět do nekonečně spletité sítě městské dopravy.

     Je tedy velmi pošetilé domnívat se, že cestující, který se skryje za sedačkou a dostane se do depa si uchová i nadále blažený pocit z jízdy. Naopak, přijde o potěšení z ostatních linek a ve vagónu, který již nehřeje, s nejvyšší pravděpodobností, chladem zahyne .